Agro, eukalypty, mlha, spousty ovoce - jinými slovy procházka Galícií až k branám Santiaga. Několik dobrovolně nedobrovolných natažení denních pochodů v kontrastu s relaxem v cílových místech etap. Obrovská vedra versus ranní mlhy a chladno. Kamenný středověký města versus zemědělský usedlosti, stěží se kvalifikující v kategorii obydlených zatáček. A všudypřítomný krávy.
Den devátý: Triacastela - Barbadelo (30km)
Po včerejším sebereflexním večeru vstávám se zvláštním klidem, klasicky později než většina albergue. Poláci zmizeli už před šestou, my se vykopali z pohodlnejch postelí až kolem sedmý. Venku mlha, poznávací znamení většiny rán v Galícii. Přece jenom se začínáme blížit k moři a hory už máme za sebou. Začátek dnešního pochodu je podobnej jako včera, postupujem říčním údolím po místních asfaltkách. Zvolili jsme odbočku z oficiální trasy (je ale taky značená), která nás zavede ke klášteru Samos a později před Sarríou se napojí zpět na hlavní proud Camina.
Většina vesnic, který dneska potkáváme, sestává z kravína, garáže na traktor a divnejch kurníků, o kterejch se pořád nemůžem rozhodnout, jestli to jsou fakt kurníky. Představte si úzkou podlouhlou stavbu se stěnama z cihel, mezi kterejma volně pofukuje vítr, klasickou stříškou, ozdobenou obvykle křížem ve štítě a dvířkama z užší strany, ke kterejm vedou strmý schůdky, protože to celý stojí zhruba dva metry nad zemí. Později doma jsem si našel, že tomu domorodci říkaj hórreo a používaj to na uskladnění zeleniny, brambor, kukuřice nebo jako, surprise surprise, kurník.
V jedný takovýhle vesnici kufrujem, protože nás rozptylujou nějaký vrčící čoklíci, a my kvůli nim přehlídnem odbočku. Zacházíme si asi kilák, na druhou stranu díky tomu sbíráme ze stromu výborný hrušky. Po návratu zpět už čelíme chlupatejm nesmyslům statečněji a odbočujem na správnou cestičku. Po včerejšku se mezi mnou a Lenkou trochu uvolnila atmosféra, kecáme o spoustě věcí a dobře se u toho bavíme. Po pár kilometrech máme zezhora krásnej pohled na střechy kláštera Samos. V tomhle benediktýnskym klášteře se dá dokonce i přespat, pán, kterýho jsme potkali na O Cebreiru, nám to velmi doporučoval. Z jeho popisu jsem měl v hlavě naprosto jasnou představu jak z Eccova Jména růže, údajně se tam hodně dodržujou starý tradice, kolem vás choděj mniši v sutanách, večeře je společná za svitu voskovic.. Bohužel jsme neměli možnost tohle ověřit, jsme tu moc brzo a tak budem pokračovat dál.
V Samosu si taky kupujem svačinu, chorizo, bagety, banány. Všechno to do sebe futrujem na lavičce na náměstíčku, dalších pár kilometrů je moje chůze lehce valivá. Rozhodujem se, že Sarríou jenom projdem, při troše štěstí tak uniknem davům a zajistíme si trochu klidnější místo na spaní. Ve chvíli, kdy do Sarríe dojdem, dostávám trochu bobky (a za to se mi Lenka posmívá), když vidím, jak prakticky na každý albergue visí cedule "completo". Je ale pravda, že Sarría je velmi oblíbený místo, kde poutníci přespávaj i začínaj svoje camino. Je totiž 115 kilometrů od Santiaga a tak slouží jako ideální startovní místo pro lidi, kteří chtějí ujít jen nejnutnější vzdálenost pro získání certifikátu.
V úmornym vedru procházíme centrem města, ačkoliv uvnitř budov je nejspíš příjemnej chládek, rozpálený kamenný ulice moc úlevy nepřinášej. Před náma je ještě necelejch 5 kilometrů, po kterejch se dostáváme do vesnice jménem Barbadelo. Je tu několik albergue, my si vybíráme Albergue O Pombal, položenou uprostřed louky na jižním svahu mírnýho kopce. Krásnej výhled do kraje, příjemná (a hlavně poloprázdná) albergue. Po sprše vaříme jídlo - dneska to máme rozdělený, protože Lenka si konečně dopřála "pulpo" neboli chobotnice. Já do sebe cpu těstoviny s rajčatovou omáčkou, sejrem a bazalkou. Podvečer trávíme válením se na louce v trávě a zapisováním dojmů.
Den desátý: Barbadelo - Gonzar (25km)
Dnešní raní probuzení trochu evokuje Skotsko, je zataženo a mlhavo, taky poměrně chladno. Cesta tenhle dojem ještě umocňuje, všude jsou kamenný zídky, sem tam nás zahalí příkrov stromů, až si člověk připadá jako v zelenym tunelu. Pořád zdržuju focením nejrůznějších blbin, od pavučiny ověšený kapkama rosy až po náladový výhledy do kraje.
Camino je v Galicii obecně hůř značený než na předchozím úseku, taky se podstatně zredukoval počet odpočívadel, pítek a podobnejch věcí. Zato začínáme míjet pravidelně rozmístěný patníky, ukazující zbejvající vzdálenost do Santiaga. Po ránu jsme startovali na 107,5 kilometrech, takže za circa dvě hodiny stojíme u neuvěřitelně ohmatanýho, pomalovanýho a bůhvíco ještě patníku s nápisem 100. Lenka u něj od radosti vystřihne stojku.
Po dalších sedmi kilometrech začínáme sestupovat k vysokánskýmu mostu přes údolí Rio Miño. Most nás vede do města Portomarín. Tohle městečko je poměrně zajímavý - když se v šedesátých letech řeka přehradila, aby vytvořila vodní rezervoár Belesar, bylo původní město odsouzeno k zániku. Většina historickejch budov včetně kostela San Nicolás de Portomarín byla přestěhována kámen po kameni na nový místo a znovu vystavena nad údolím. Při nízkym stavu vody jsou jejich základy včetně pilířů starýho mostu vidět na dně řeky. My to štěstí měli, a tak dokumentuju, jak člověk mění za pochodu svět.
Počasí už se zas umoudřilo (sic) a nastal klasickej pařák. V Portomarínu poprvé pořádně potkáváme "turigrinos" i s jejich průvodcema a autobusama, je tu poměrně dost lidí. Obzvlášť na náměstí s kostelem San Nicolás, u jeho vchodu se tvoří solidní fronta lidí, který si nechávaj razítkovat svoje fungl nový credencialy. No, jak se řiká - "Nesuď, nechceš-li být souzen." Takže radši pomlčím. Fotíme se, pak trochu kufrujem, poněvadž cesta z města je poněkud zapeklitá. Nakonec se necháváme (hlavně nenápadně) vést rodinkou vyrazivší na nedělní výlet (Počkat, neni náhodou čtvrtek? Čas se tu fakt neřeší..) ve stylovejch hadříkách a žabkách na nohách, a v prvnim kopci prásknem do bot.
Vystoupali jsme z říčního údolí a ve vedru postupujem vpřed kolem silnice, vinoucí se borovicovym lesem. Krásně to tu voní pryskyřicí, ale prach mám až za ušima. Po sedmi kilometrech naštěstí vcházíme do Gonzaru, kde máme vytipovanou municipal albergue. Je volno, a my se s radostí vítáme se starejma známejma z Ave Fénix, Thomasem a jeho brazilskou manželkou. Po sprše a čočce s rýží si jdem sednout ven pod břízu a zapsat dojmy z dnešního dne. Thomas se ženou sedí za zídkou v restauraci a když nás uvidí, hned nám kupujou po sklenici vína. Skvělý lidi. Pak ještě kecáme, já nadhazuju podzimní Alpy (víc tady: Zugspitze 2011) a pak už uspáni omamnou vůní místního kravína usínáme.
Den jedenáctý: Gonzar - Melide (34km)
Po ránu futruju na sucho bagetu a zapíjim čajem, taková pěkná dietářská snídaně. Všichni už jsou jako obvykle v čoudu, takže jako poslední kolem 7:30 odcházíme z albergue. Dnešní plán je dojít do Pontecampaňa.
Chůze je dneska dost nenáročná (ono po jedenácti dnech na cestě se ani není čemu divit, nohy už si holt zvykly na pravidelnej příděl kilometrů) a navíc okolí je dost jednotvárný, takže dost frčíme. Vesnice jsou jedna jak druhá, kamenný stavení, kravíny, srandovní kurníky a sem tam kostel. Podél cest ale rostou krásný a jedlý aleje - fíky, kaštany, trnky a začínáme dokonce potkávat i eukalypty, maj fakt intenzivně vonící listí.
Kolem jedenáctý dopoledne dorážíme do městečka Palas de Rei. Dle tradice pochází jeho jméno - Pallatium regis - od vizigótskýho krále Witizy, kterej tu sídlil na začátku osmýho století. Je vidět, že městečko je fakt starý, spousta staveb je v románskym stylu, všechno samozřejmě z kamene. Nás ale v tuhle chvíli zajímaj praktičtější záležitosti, takže supermercadu nakupujem sváču a véču. První baštíme na lavičce v parku, druhý schováváme v báglech na později.
Asi tak za hodinku jsme v Pontecampaňu, ale je ještě brzo, albergue je zavřená. Po chvilce rozmejšlení se rozhodujem pokračovat, podle Korejců sedících na schodech albergue, čekajících na její otevření, by další měla bejt cca o 3km dál v Leboreiru. Maj v ruce mapu, takže jim věřim. Pochodujem teda dál, dneska je pořádnej pařák, zatím asi největší co jsme tu zažili. Jenže chyba lávky, v Leboreiru je sice super kostel s příjemnym chládkem, kde si necháváme dát alespoň razidlo do credencialu, ale po albergue ani vidu ani slechu (ani čuchu). Jenom si potvrzuju přísloví, že co si člověk neudělá sám...
Vracet se samozřejmě nehodláme, takže svištíme dál do Melide. Po cestě mi dojde voda v hydrovaku, to se mi tu taky ještě nestalo, a díky horším službám pro poutníky v tomhle úseku jako naschvál nikde žádný pítko nebo pramen. Nakonec po 34km pochodu dorážíme do Melide. Po chvíli hledání a jednom neúspěšnym pokusu o ubytování (completo, jak jinak), najdem albergue municipal za příjemnejch 5 euro na noc a dokonce jsou u ubytovaní staří známí Sandro a spol.
V albergue si zanadávám na zapomenutý mejdlo v Gonzaru - úplně přesně si vybavuju tu římsu ve sprše, kam jsem ho i s krabičkou položil a úspěšně nechal. To vzbudí Lenčinu nechápavou reakci (občas tý holce fakt nerozumim) ale nakonec mi půjčuje aspoň svůj šampón (takže pak smrdím jak "šampón"). Na oslavu dlouhýho dne si pak naproti v krámu kupujeme zmrzku.
Večer se jdem podívat do centra, obzvlášť kostel Iglesia parroquial de San Pedro a kaple sv. Antonína stojí za to, ale vůbec celý tohle město je moc pěkný. Připojuje se tu taky k hlavní trase Camina jedna z vedlejších - Camino Primitivo. V marketu si pořizuju nový mejdlo a niveu, jsem vysušenej jak treska.
Den dvanáctý: Melide - Santa Irene (28,5km)
Obvyklá ranní rutina zahajuje další dlouhej den, z albergue se vypakujem kolem čtvrt na osm. Dneska kupodivu žádná mlha, jenom sem tam na loukách se povalujou nějaký trapný pokusy vodníka Kebuleho. Na druhou stranu to dává pěknej nádech fotkám. Cesta začíná podobně jako včera, štěrkopískový cestičky lesama a hájema.
Na jednom z rozcestí nacházíme výbornej vynález. Stojí tu stojan s ovocem, nikde nikdo, jenom kasička a mraky malin, broskví, banánů, nějakej koláč, lahve s vodou, termoska kafe. Geniální. Házime euro do kasy a berem si vaničku malin, kterejma si zpříjemňujem kousek cesty. Úplně vidim, jak u nás by za hodinu nezbyl ani ten vozejk se stojanem. Procházeje eukalyptovýma hájema diskutujem o koalách a bídískách, škoda že už se u nás neprodávaj.
V Arzúe tradiční nákup svačiny a večeře, budou těstoviny na dvojí způsob - já mám nějakou zeleninu a omáčku a Lenka si po pár dnech básnění opět koupila pulpo, neboli chobotnici, což je navíc místní specialita. No jsem zvědavej. Můj odpor k chobotnicím by se dal dost obrazně vyjádřit známou scénou z filmu Slunce, seno, erotika...
Jinak Arzúa je další místo, kde se připojuje vedlejší větev Camina, a to Camino del Norte, čímž se už tak hustý davy peregrinos ještě zahušťujou. Před vnořením se do tohohle davu si na kuráž dávám bagetu s chorizem a společně pivko Estrella Gallicia. No, musim uznat že na místním slunci docela maká, ale opět se potvrzuje pravidlo - když začneš na pochodu dopovat, tak nepřestávej. Po vyprchání alkoholu nohy poněkud těžknou.
Z Arzúy bychom měli dojít do Salceda, kde mám vytipovanou albergue, ale opět řešíme stejnej problém jako včera. Albergue neexistuje, místní jí stěhujou dokola, aby jí nikdo nenašel a nebo jsme prostě lamy. Třetí variantu samozřejmě odmítám, a tak mumlaje si pod fousy cosi o nespolehlivejch zdrojích pokračujem dál. Naštěstí o kousek dál v Santa Irene albergue je, a to zase za příjemných 5 eur. Venku v korytu dělám velký prádlo a pak se jdu osprchovat, vtipně tu jsou společný pro obě pohlaví.
Naneštěstí je tahle albergue doslova "in the middle of nowhere", takže jen tak sedíme na slunci, kecáme a luštíme křížovky. Mimochodem to pulpo bylo fakt nechutný, něco jako jíst lorda Kutululu.
Den třináctý: Santa Irene - Monte do Gozo (15km)
Díky neplánovanejm změnám předchozích dvou etap máme dneska před sebou fakt jenom kousek cesty. Ono je to nakonec asi dobře, protože ráno nás vítá deštěm. Brzo sice přestává, ale nad hlavama se nám válej těžký mraky a všude je mlha. A těžký mraky se mi neválej jenom nad hlavou, ale i v hlavě. Zas jeden z pitomejch dnů, kdy si s Lenkou vůbec nerozumíme.
V mrholení přicházíme na Monte do Gozo aneb "kopec štěstí". Na tomhle kopci maj poutníci tradičně první možnost spatřit tři věže katedrály v Santiagu. Teda spíš měli, teď tu rostou všudypřítomný eukalypty, který výhled zakrejvaj. Ne že by v tom dnešním počasí bylo něco vidět.
V roce 1993 se na tomhle místě postavilo pro "blaho" poutníků Ciudad de Vacaciones Monte do Gozo, obrovskej ubytovací komplex pro 500 lidí. Součástí je taky betonovoskleněnej monument s výjevama z návštěvy papeže Jana Pavla II. Upřímně řečeno, nedaleká kaplička sv. Marka mi byla o dost sympatičtější.
Ubytovna naneštěstí otevírá až za dvě hodiny, takže spolu s dalšíma poutníkama čekáme ve větru a dešti. Uvnitř je to ale celkem příjemný, dávám si dlouhou horkou sprchu na vyplavení pitomejch myšlenek a pak mi Lenka dělá do ešáku čaj se zázvorem, a dokonce ho i sladí. Že by na usmířenou? Zítra už nás čeká Santiago, nemůžu se dočkat!
Žádné komentáře:
Okomentovat