Den čtvrtý: Astorga - Foncebadón (26km)
Ranní chlad z nás brzo vyhání všechnu ospalost, kterou procházeje uličkama Astorgy ještě cítíme. Vstávali jsme brzo, ještě za tmy, za tmy jsem se oblíknul, za tmy jsem si sbalil věci - nevýhoda společný noclehárny, pokud teda člověk není hulvát a na tvrdo nerozsvítí. Posnídali jsme vločky, zbytky bagety od včera, nasadili batohy a vyrazili vstříc dnešnímu cíli, vesničce Foncebadón.
Po silnici se táhne had poutníků, který vyráželi v podobnej čas jako my. Po dvou a půl kilometrech je u cesty krásná kaplička Ecce Homo, málokdo se ale z hada odpojí, aby se podíval. Tak to aspoň děláme my, a za odměnu dostáváme první dnešní razítko do credencialu. Hážu do kasičky jedno-dvě eura, pán, kterej tu sedí a hlídá, má evidentní radost, že jsme se přišli kouknout. Po asfaltu se pokračuje ještě kus až do Murias de Rechivaldo, kde valná většina poutníků sedá do kaváren na snídani. Malá vesnička v podstatě během rána dočasně zdvojnásobila počet obyvatel. My místo snídaně navštěvujem místní kostelík, inkasujem obligátní razítko a pokračujem dál.
Konečně opouštíme asfalt. Cesta je taková udusaná polňačka, pevná, ale pod nohama o dost příjemnější než průmyslový produkty. Kolem nás se odvíjí klasická španělská meseta.
Procházíme dvěma malejma vesničkama, Santa Catalina de Somoza a El Ganso. Labyrint kamennejch zídek, stavení, vypadá to v nich jako přes kopírák. Samozřejmě nesmí chybět kostel. Na druhou stranu jsou tyhle vesničky na trase Camina hezky značený - u vstupu do každý je informační cedule s orientační mapkou, popsaný zajímavosti, vzdálenost do Santiaga a tak podobně. Kousek před Santa Catalinou poprvé potkáváme skupinku mladejch Španělů, který jsme si pracovně pojmenovali "dřevaři" - to proto, že při prvním setkání si dva z nich nesli bůhví proč dřevěný špalíky. Budeme je vídat až do konce naší pouti.
Kousek za El Gansem si s Lenkou povídáme cosi o běhání s batohem při dálkovejch pochodech (asi, už si to přesně nepamatuju, ale jinak by následná akce neměla smysl) a já abych to demonstroval, tak běžím asi 300 metrů až na pěkný odpočívadlo v zatáčce - jsou tu kamenný lavičky a stoly, pítko a taky pár stromů s cenným stínem. Dáváme si tu před dalšíma kilometrama malou sváču, já do sebe hrnu Corny s tmavou čokoládou, mňam.
Jde se teď prašnou cestou mezi silnicí, spojující El Ganso s Rabanal del Camino, a borovicovým lesem po naší pravici. Nejdřív tu Lenka nachází pěknej suvenýr - obří borovicovou šišku (velká jako grep). Pak vidíme hlouček lidí, postávajících kolem čehosi - když přijdem blíž, vidíme chladící box s lahvema vody a přepravku plnou ovoce. Nějaká dobrá duše to tu nechala uprostřed ničeho, a postavila k tomu jenom kasičku, aby ten kdo si něco vezme, mohl vhodit dobrovolnej příspěvek. Úžasný. Beru si do kapsy dvě jabka a piju studenou vodu, je to v dnešním pařáku příjemný osvěžení. Ještě chvíli kecáme s mladým Němcem a jeho dvěma potetovanejma kamarádkama o masakru v Norsku (stalo se to chvíli před naším odjezdem), ukazuje se že obě holky jsou Norky, takže je to dost zajímá, jsou na cestě dýl než my, a nemaj moc informací.
Další úsek cesty je trochu nepřehlednej, cesta tu bloudí lesem a kolem silnice, přičemž značení není úplně ideální. Je vtipný sledovat, jak různý skupinky volí různý cesty, rozejdou se, pak se o kus dál zas spojej, aby se po pár desítkách metrech zas rozpojily. Všechny cesty nevedou do Říma, ale do Rabanal del Camino, vesničky ležící pod dnešním hlavním stoupáním na Foncebadón. Na chvíli se tu zastavujem a v místním obchůdku, obloženym poutníkama, si kupujeme dnešní večeři (aspoň jsme si to mysleli), špagety a nějakou červenou omáčku.
Posledních 5,5 kilometru vytrvale stoupáme vzhůru, všude kolem nás barevnej vřes a šutry, takový španělský Krkonoše. Okolní kopce jsou taky obsypaný větrnejma elektrárnama, Lence se to líbí, ale mě to trochu kazí dojem. Foncebadón je osada v nadmořský výšce 1430 metrů. K dnešnímu datu má oficiálně 8 stálých obyvatel, v podstatě tu není nic než dvě restaurace a dvě albergue, jedna soukromá a jedna farní. Zkoušíme tu soukromou, vypadá celkem fajn, tak se za sedm euro ubytováváme. Po chvíli rukolomný konverzace s hospitalerem si ujasňujem, že kuchyňka tu není (špagety budou na zítra) a že večeře se podává od sedmi.
Pokoj s obligátníma palandama sdílíme s manželskou dvojicí Španělů a s partou tří Němců, dvě holky a kluk. Jsou to celkem netýkavky a tak si jdem sednout ven a zapsat dojmy do deníků. Z jedný strany baráčku je ale hroznej pařák, kdežto z druhý, kde je stín, za fučí vítr, takže je nám za chvíli zima. Ať žijou extrémy. Přesunujem se na večeři a zjišťujem, že naše posunky jsou zjevně na nic, protože večeře v sedm skončila, ne začala. S vidinou prázdnýho žaludku alespoň přijímám hospitalerovu nabídku, že dole v baru si můžu dát bocadillo - něco jako bageta s rajčatama, šunkou, sýrem, to všechno zapečený v troubě. Lenka si dává jenom vločky, já bych asi jenom s nima nevydržel, tak doufám, že ví co dělá.
Den pátý: Foncebadón - Ponferrada (27,5km)
Profil dnešní etapy je přesným opakem tý včerejší. Nejdřív se budem trochu plácat nahoře po kopcích, abychom pak dlouhým sestupem dosáhli Ponferradu o 1000 výškových metrů níže. Ráno na Foncebadónu je chladný a větrný, takže jsme rádi, když se můžem dát na cestu a trochu se rozehřát.
Krajina kolem si drží svůj horskej ráz, všude spousta květů, kleč, vřes. V jednom místě je tu z kamenů a kamínků vyskládaná hrozná spousta křížů, od úplně jednoduchejch, který tvoří dva překřížený kusy břidlice až po kousky s kterejma si jejich autoři zjevně vyhráli. Trochu to avizuje další zajímavý místo, ke kterýmu přicházíme - Cruz de Ferro. Na několik metrů vysokym dřevěnym sloupu je vsazenej malej železnej kříž, tohle místo taky označuje nejvyšší bod Camina Francés - 1504 m n.m. Sloup stojí uprostřed hromady kamení, která je poutníkama neustále zvětšovaná, protože je tradicí přinést sem kámen z místa odkud jste vyrazili a přidat ho na hromádku. Je tu i kaplička a odpočívadla, potkáváme tu pár Poláků, kterejm naše řeč přišla povědomá, a tak jsme s nima prohodili pár slov. Je tu dokonce i taková improvizovaná "zeď nářků" - kamenná zídka, v jejíchž mezerách jsou zastrkaný vzkazy a přání a kdovíco vlastně od poutníků.
Po sérii terénních vln přicházíme do Manjarínu. Ani se tomu snad nedá říkat osada, je to v podstatě taková obydlená zatáčka, pár ruin, kamenný zdi a jedna ultrastylová refugio. Před vchodem je velikej malovanej rozcestník ukazující vzdálenosti do všech koutů světa, celkem nás baví nápis "Machu Picchu +/- 9453km". Jinak pokud se dá ceduli věřit, do Santiaga to máme ještě 222 kilometrů.
Ještě se trochu houpem nahoru a dolů, ale postupně cesta začíná svůj nekompromisní sestup směrem k Ponferradě. Chůze dolů nám jde od ruky (od nohy?) - předbíháme spoustu poutníků, ale jsme rádi že je sucho. Stezka je totiž krom kamenů pokrytá jemnym pískem, skoro až prachem, takže za deště se to tu nejspíš mění na pěknou bahenní skluzavku. Teda, abych byl přesnej, zatím je sucho. Přes kopce po naší levici totiž začínaj přelejzat těžký mraky, a je vidět že tam prší. Dohání nás to když procházíme vesnicí El Acebo. Ta je prvním místem "okresu" El Bierzo, do kterýho vcházíme, Ponferrada je jeho administrativní centrum. Vytahuju pláštěnku na batoh, Lenka se zakuklila do ponča. Naštěstí je to spíš jenom takový mrholení, takže nepromokavá bunda zůstává v batohu.
V Riego de Ambrós je kostel, ve kterym mi Lenka připravuje jeden z nejsilnějších prožitků s Camina. V kostele nikdo, jen my dva, takže po chvilce osmělování Lenka zazpívá jakousi píseň, kterou maj se sborem v repertoáru na mších. Moje myšlenky se v tu chvíli spolu s jejím hlasem vznášej kamsi k výšinám, alespoň na moment úplně klidný a vyrovnaný. Dokonalost.
Duševně nabuzenej prakticky sbíhám další úsek cesty takovym kaňonem po kamenitý stezce až do městečka Molinaseca. U kostela (Santuario de Nuestra Señora de las Angustias) tu potkávám slovenskej pár, kterej známe z Astorgy, prohazuju s nima pár slov, když čekám na Lenku. Kupujem sváču a po silnici dokončujem posledních pár kilometrů do Ponferrady. V tomhle městě je jenom jedna albergue, Albergue de peregrinos San Nicolás de Flüe, před ní už taky čeká pořádná fronta na ubytování. Naštěstí ale berou v podstatě kohokoliv, i za cenu toho že bude spát na matraci venku v atriu. Hospitalero dokonce umí anglicky, jeho kolega nás po zapsání vede do podzemí, kde je jedna z nocleháren, odhadem tak pro 100 lidí. Večer a hlavně ráno bude sranda.
Ponferrada je se svými sedmdesáti tisíci obyvateli poslední velké město na Camino Francés před Santiagem. Jeho historie je opět svázaná s Římany, jméno samotné je z latiny - Pons Ferrata neboli železný most. Je v něm k vidění například velký hrad řádu templářů - Castillo de los Templarios. My ale v horkém lenivém odpoledni využíváme spíš chládku pod stromy v zahradě naší albergue. Lenka se ještě navečer účastní mše v kapli přímo v albergue, sloužená je dokonce v několika jazycích a prej to byl moc fajn zážitek.
Den šestý: Ponferrada - Villafranca del Bierzo (24km)
Ráno je vážně sranda, obzvlášť když se ve třičtvrtě na šest za hluboký tmy rozhodne většina lidí vstát a ještě u toho na sebe pokřikuje. Ale co už, i tohle ke Caminu tak nějak patří, a tak se pomalu z postele sbíráme i my. Po vločkový snídani ještě pořád ve tmě vyrážíme, templářskej hrad je pěkně osvětlenej, ale jinak nudnej průchod městem, a tak jsme rádi že ho za chvílí máme za sebou. Pořád se ale jde po asfaltu, kdyby to bylo v Čechách tak řeknu zahrádkářskou kolonií. Všude zeleninový záhonky, ovocný stromy a podobný zemědělský vymoženosti.
Cestou kecáme o všem možným, od motivace k extrémním sportům až po politickou situaci v Libyi a jaderný zbraně. Oba jsme názorově dost vyhraněný a tak diskuse pěkně odsejpá. V Columbrianos je kostel, ve kterym Lenka neodolá a opět si zazpívá, dokonce za to sklízí i pochvalu od místní paní. Zaslouženou.
El Bierzo je kraj vína a kolem nás to začíná bejt vidět. Čím dál víc se kolem nás objevujou vinice, až v podstatě neprocházíme ničím jiným. Je to celkem malebný, jsou tu spíš takový mírný kopečky (dnešní etapa je vejškovym profilem dost nenáročná), v dálce hory, kolem nás vinice. Taky do sebe cpem kvanta ostružin a trnek (kupodivu už zralý).
Po příchodu do Villafranca del Bierzo sháníme nějaký bydlení. Dnešek byl celkem krátkej, a tak první albergues po cestě vypadaj dost zaplněně. Jdem teda dál, kousek od centra takový zajímavý stavení s hloučkem postávajících lidí, tak to jdem omrknout. Je to albergue Ave Fénix, v jednu otvírá, což je za půl hodinky, tak se rozhodujem počkat a ubytovat. Nejlepší rozhodnutí, jaký jsme mohli udělat. Tohle je totiž bezkonkurenčně nejlepší albergue, ve který jsme byli. Ani ne tak vybavením (i když nebylo nijak hrozný), ale spíš atmosférou.
Albergue je postavená v místním stylu, tlustý kamenný zdi, spousta dřeva, břidlicová střecha. Do zdí je zasazený velký množství kamenů z různejch konců světa, s mnohdy velmi zajímavym původem. Je tu třeba kousek betonu z berlínský zdi, kámen z Hirošimy, kámen kterej byl původně v jednom z vchodů do katedrály v Santiagu.. Po zapsání iniciálů (domlouváme se rukama nohama, anglicky tu neumí) nás usměvavej hospitalero Manu uvádí se slovy "come on baby" do úžasný podkrovní místnosti s dřevěnejma palandama, kde dneska složíme hlavu. Ještě zjišťujem, kde se dá uvařit, kuchyňka tu ale není. Manu naznačuje, že si můžem nechat ohřát svoje jídlo, vzápětí ho rozesmívám svou pantomimickou mikrovlnkou (rukama naznačuju krabici a dělám "DING"). K obědu si dáváme studený párky s bagetou, večeři si platíme (6 EUR tuším), bude společná.
Odpoledne trávíme na terase albergue, peru si poprvé věci v kameným korytu za použití mýdla, dokonce i voní! Taky si z automatu kupujem vychlazený pivko, je to sice Amstel, ale v tomhle vedru chutná skvěle. Zapisujem dojmy, mně se daří si pořídit perfektní opálený sandále (vypadám teď trochu jak pruhovanej šašek, opálenej pruh na krku (mezi vlasama a tričkem), předloktí a lýtka a naproti tomu krásně bledý ponožky a koleno, na kterým nosím elastickou bandáž).
Na večeři se ve společenský místnosti nasádlovalo zhruba 40 lidí, sedí se u dvou dlouhejch stolů. Nejdřív majitel albergue Jesús pronáší pár slov, zatímco všichni stojí a drží se za ruce, a pak se začne hodovat. První chod je hustá zeleninová polívka, na stole hromady baget k přikusování, každej si přidává dokud je v hrncích co vyškrabávat. Pak na stolech přistanou lahve vína a karafy s vodou, a taky zeleninovej salát (cibule, rajčata, bylinky, olejová zálivka). Další chod jsou smažený volský oka, klobásy, víc baget a vína, nakonec každej ještě dostáváme jablka a blumy (nebo co to bylo - takový ty zelený jakošvestky). Panuje tu krásná, uvolněná atmosféra, všichni spolu kecaj a vychutnávaj jídlo. U našeho konce stolu sedíme spolu s (odhadem) šedesátiletou angličankou Madeleine a mladým párem - on z Francie, ona z Brazílie. Madeleine ještě po večeři objednává další lahev vína, tohle je jednoznačně nejdelší večer na Caminu, a asi i nejpříjemnější. V očekávání světlých zítřků jdem spát až po desátý hodině.
Den sedmý: Villafranca del Bierzo - O Cebreiro (29,5km)
Po ránu se vstává brzo, na nohou jsme ještě za tmy. Albergue má totiž pravidlo, že do sedmi musí bejt všichni pryč. Chudák Madeleine přišla o svoje boty - někdo tu měl stejný a vzal si ty její, který byly o číslo větší. Pro toho člověka to bylo ok, ale Madeleine ty jeho neobuje. Beru si její číslo, slibujem, že když uvidíme někoho se stejnýma botama, tak dáme vědět.
Je pěkná zima a cesta z Villafrancy vede hlubokym údolím řeky Valcarce, od který stoupá chlad. Trochu kufrujeme, nějak jsem si nevšimnul žlutý šipky směřující doprava, ale naštěstí to zjišťujem dost brzo. To je výhoda značení Camina, jakmile nevidíte značku takovejch padesát metrů, jdete nejspíš blbě, protože jsou fakt na každym kroku. Vracíme se zpátky na správnou trasu a pokračujem ven z města a klikatým údolím mezi vysokejma kopcema. Tenhle úsek je trochu nuda, jde se podél silnice, nikde nic moc zajímavýho (ačkoliv okolní hory jsou na pohled pěkný). Poprvé se zastavujem až po šestnácti kilometrech ve Vega de Valcarce, kde ve stínu kostela dáváme sváču a zdravíme kolemjdoucí slovenské známé z Astorgy.
Svačina nás nabudila, a tak si na cestu začínáme prozpěvovat. A to ne ledacos, krajinou španělskou se linou tóny písní od Tenacious D, což poutníci, funící do kopce, trochu nechápou. Aby taky jo, když je vysmátý předbíháme za zpěvu "he is going to kick your fucking ass, and you know his name is Kyle Gass"...Tenacious D - Classico. Po pár kilometrech konečně začíná zajímavá část dnešní etapy - výstup na O Cebreiro. Čeká nás 600 vejškovejch metrů v pálícím slunci.
Stoupat se začíná za vesnicí La Faba, a to dost ostře. Nohy, zvyklý za poslední dva dny spíš na plochej profil, trochu protestujou, ale pořád jdem hodně rychle. Taky si za to vysloužíme pochvalu od skupinky mladejch lidí sedících u kašny ve vesničce na půl cesty nahoru - Laguna de Castilla. Je to vůbec zajímavá grupa, Maďar Sandro, Japonka Akari, Korejky, Španělky.. Vtipnej mix a vtipná banda, budem je (a rádi) potkávat až do úplnýho konce. O kus vejš přicházíme ke kameni, značícímu hranici dvou provincií. Opouštíme Kastilii a Leon a poprvé naše nohy ochutnávaj půdu Galície.
Kolem druhý hodiny dorážíme na vrcholek kopce O Cebreiro (1296 m) a jdem se ubytovat. Jediná albergue, která tu je, má kapacitu 160 míst a funguje stylem "first come, first serve". Maj tu prioritní systém - kdo přijde pěšky, má přednost před cyklistou, ten má přednost před jezdcem na koni (jo, i na ně myslej) a ti maj zas přednost před těma, co přijedou autem nebo busem. Je to fajn, protože hodně lidí tady začíná, a tak unavenej pěší poutník nemusí bojovat o místo s někym, kdo se nahoru vyveze. I tak ale máme dost štěstí, jsme jedni z posledních, pro koho maj místo. Na rozdíl od Ponferrady jsou tu nekompromisní, po zaplnění kapacity už nevezmou ani nohu.
Shazujem svoje saky paky v horní ze dvou místností - každá po 80 místech - a jdem si dát sprchu. Pak vaříme jídlo, kuchyň je tu sice moderní, ale naprosto nevybavená. Některý poutníci pak zoufale hledaj hrnec, ve kterym by si něco mohli uvařit. My máme svoje věrný ešusy, takže jsme vysmátý, stejně jako starší pán, kterej nás podle nich spolehlivě identifikuje jako svoje krajany. Doporučuje nám ať si dáme pulpo, neboli chobotnici, a taky radí pár míst, kam se podívat.
Jdem ještě ven prozkoumat okolí a zapsat dojmy. Vesnička na O Cebreiru má poměrně dlouhou historii, hodně budov má základ v takzvanejch pallozách, což byly kruhový kamenný stavby se slaměnou střechou, který tu stavěl už starověkej kmen Asturů (španělský Galové) cca 600 let před naším letopočtem. Taky je zezhora nádhernej výhled na všechny strany. Posíláme pár pohledů domů, pak už je čas spát.
Den osmý: O Cebreiro - Triacastela (21km)
Ráno nás vítá nádhernou inverzní oblačností, vymetená obloha přechází od temně modrý přes fialovou až po černou, za kopcema pomalu vychází slunce a pod náma jsou údolí zalitý mořem mraků. Nádhera, fotím jak divej a lituju, že nemám stativ.
Dnešní den bude pro mě hodně podivnej, hodně přemejšlecí. Všechno to začíná, když po pár kilometrech houpání se po hřebeni přicházíme k průmyku Alto de San Rogue. Stojí tu pěkná socha poutníka, za kterou vychází slunce, a tak zkouším různý nastavení foťáku, aby byla dobře vidět. Je tu s náma celkem dost lidí, který se u ní fotěj taky, a tak neprozřetelně pronáším cosi o tom, že z těch fotek budou mít prd, protože uvidí jenom černý fleky. Trochu se kvůli tomu s Lenkou chytnem, protože ona má jinej názor, a diskuze se dostane někam kam nemá.
Zbytek cesty trávím mlčením a uvažováním o nesmrtelnosti brouka (a podobně užitečnejch hovadinách). Za oknama mý mysli mezitím ubíhá dlouhej sestup z horních partií kopců až do Triacastely o párset metrů níž.
Hodně si v tuhle chvíli uvědomuju dvojitý ostří Camina - výhodou je, že člověk má na přemejšlení fakt hodně času. Nevýhodou je, že toho času je až moc, obzvlášť pro někoho jako já, kdo je schopnej si v hlavě přehrávat x alternativních scénářů a promejšlet je do posledních detailů. V týhle uvažovací slepotě dojdu až do Triacastely, kde se ubytováváme v soukromý albergue A horta de Abel za 9 eur. Albergue je to vážně hezká, moderně vybavená. Pokoj sdílíme s partou polskejch poutníků, dávám řeč s jedním z nich - jmenuje se Pawel. Lenka mezitím vyrazila koupit něco na večeři, vrací se s těstovinama a mušlema v pálivý omáčce. Dobrá pomsta. Nutno ale říct, že to bylo mnohem lepší, než můj mořský potvory nemilující žaludek očekával.
Po večeři jsme šli do místního kostela na mši. Potkali jsme pár známejch tváří, škoda jen že mše byla sloužená jenom ve španělštině. Na druhou stranu, na začátku se nás ptali odkud kdo je, a do rukou jsme pak podle toho dostali text v našem jazyce, jehož úryvky pak vybraný lidi četli. Bylo to docela fajn. Po mši jsme venku potkali českej pár z Moravy, příjemně jsme si pokecali. Spí ve stanu, maj to dost nízkonákladový, a na cestě jsou už od Pamplony. Bylo vtipný, jak se před nima člověk až zastyděl, když mu uniklo mezi řečí něco ve stylu "ježišmaria" nebo "krucinál". Taky Lenka od týhle chvíle sama se sebou hrála hru, že místo ježíš bude říkat ježkovy voči.
Po návratu do albergue jsem uvařil plný ešusy čaje, sedli jsme si venku pod strom na lavičku a hodně jsme si toho vyříkali. Byl to otevřenej rozhovor, dozvěděl jsem se spoustu věcí, kterými unikaly. Tohle jsem nejspíš potřeboval, aby se mi rozsvítilo. Tak doufám, že to pomohlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat