Zugspitze 2011

Doslova za humny se ukrývá pohoří Wetterstein, vápencový masiv tyčící se místy až  2000 metrů nad okolní krajinou. Korunním princem je Zugspitze, se svými 2 962 metry nejvyšší hora Německa, a taky cíl našeho víkendovýho výletu. Sestava, původně čítající 6 lidí, nakonec vykrystalizovala (ach ty rýmičky) v silnou čtyřku Jitka, Pavla, Pavel a moje maličkost.

Reintal

Pátek 23.9.

Squadra azzura mě vyzvedává před sedmou večerní. Ačkoliv toho nesu v rukou dost - pohory, stan, spacák, karimatka, na zádech batoh -  všechno je relativně úsporný, takže nakládka probíhá bez problémů. Vyrážíme skrz Prahu směr Zličín a dálnice D5, večerní provoz je hustej, ale nic speciálního. Tmavěmodrá naftová fóbie pobrukuje, my kecáme a za oknama příjemně ubíhá cesta. Až do Garmisch-Partenkirchenu se jede v podstatě po dálnici, za pět hodin jsme na místě.

Naše nocležiště

Z minulý návštěvy mám vytipovaný místo na spaní. Odpočívadlo na okraji Garmische směrem na Innsbruck, pěknej trávník pod stromama, lavičky a stoly. Stavíme stany, dáváme si na bacily lok tatranskýho čaje a zalejzáme spát. Ovšem projevuje se mírnej nedostatek mýho plánu. Naposled jsme měli o dost víc alkoholu, takže jsem asi nevnímal, že z jedný strany pravidelně jezděj vlaky, a na druhý straně hučej auta a kamiony po hlavním tahu do Rakouska. Takže jsem se moc nevyspal. Ale co by to bylo za výlet bez nějakýho failu, že?

Sobota 24.9.

Budík mám nařízenej na 7:30, nicméně kvůli výše zmíněnejm okolnostem jsem vzhůru o dost dřív. Hrabem se ze stanů, ráno je krásný a tak se kocháme prvníma pohledama na alpský vrcholky okolo nás. Po sbalení věcí sjíždíme párset metrů na parkoviště u skokanskýho můstku. Za 6 euro parkujem na celej víkend. Nejdřív je potřeba se pořádně nasnídat, a tak taháme z kufru a batohů vločky, čaj a výtečnou citrónovou bábovku. Posilněni na těle konstatujem, že spaní na doskočišti olympijskýho můstku by bylo o dost pohodlnější, a děláme si mentální poznámku pro příště.

Olympiaschanze

Pěkný počasí vylákalo ven množství turistů, parkoviště je slušně zaplněný a hemží se lidma všeho ražení, od slečen v slušivejch hadříkách až po zkušený horaly (my... ehm, ehm). Jsem celkem zvědav, kolik z nich potkáme v našem dnešnim cíli - chatě Knorrhütte. Moc se nerozpakujem, a vydáváme se na cestu. První úsek po asfaltu je v tvrdejch pohorkách nic moc, ale naštěstí není moc dlouhej. Chvíli si krátíme pozorováním místní zvířeny a probíráním všeho možnýho i nemožnýho - holt výhoda smíšený skupiny, s Pavlem bychom celou cestu mlčeli a nepříšlo by nám to ani trochu divný.

Za chvilku už se dostáváme k highlightu dnešního rána, soutěsce Partnachklamm. Tenhle 700 metrů dlouhý a místy až 80 metrů hluboký kaňon vykousala řeka Partnach v místním vápenci. V roce 1991 tu byl velkej sesuv skal, kterej dočasně zablokoval cestu skrz soutěsku i samotnou řeku a vytvořil malý přírodní jezero, než si voda zase našla cestu skrz. Dneska vede kolem tohohle sesuvu přes 100 metrů dlouhej skalní tunel s umělejma oknama, aby bylo vidět ven. Všude zezhora valí voda, řeka burácí a svojí tyrkysovou barvou tvoří krásnej kontrast k tmavejm skalám okolo. V zimě to tu všechno zamrzá, a stěny jsou pokrytý vrstvou ledu a ohromnejma ledopádama.

Partnachklamm

Partnachklamm - typická sprcha v soutěsce

Partnachklamm - místo sesuvu

Po průchodu soutěskou pokračujem podél Partnachu dál, cesta začíná mírně stoupat. Zatím procházíme lesama, takže výhledy moc nejsou, ale občas na nás nějakej vrcholek nesměle zamává. Potkáváme spíš kopce prázdnejch bas piv a limonád, u kterejch se taky hned samozřejmě musíme vyfotit. Pavel při odbočce do křoví objevuje moc pěknou lopatku, škoda jenom že je o padesát metrů níž v potoce a úplně rezavá. Po pár dalších zatáčkách začíná výhledu dominovat masivní skalní stěna ověnčená sněhem, aka Dreitorspitze. Tahle mnohovrcholová hora leží v místě, kde se Wetterstein odchyluje od svýho západovýchodního směru a otáčí se na sever. Nejvyšší vrcholek má 2682 metů (Leutascher Dreitorspitze) a vede na něj výstupová trasa max druhýho stupně ujáji (2 UIAA). Ostatní vrcholky už jsou mnohem těžším podnikem.

Dreitorspitze

O kousek dál dáváme první větší pauzu, a to u úplně obnovený chaty Bockhütte. Před dvěma lety tu bylo ošklivý nepoužívaný stavení s korytem a pramínkem pitný vody, dneska tu je krásná moderní dřevěná chata s restaurací, záchodama a pěknou teráskou. Obědváme sekačku s chlebem a je nám fajn, obzvlášť když se přes hřeben přehoupne slunce a přestane bejt tak lezavá zima. Nacházíme se teď v údolí Reintal, hlubokym zářezu tvaru U, vyhloubenym před dlouhejma rokama ledovcem. Z něho teď zbyl jen ubohej kousek nedaleko Zugspitze. Přírodní vývoj nebo lidská činnost? Kdo ví, každopádně díky ústupu ledovce se teď můžem procházet timhle nádhernym místem.

Bockhütte

Reintal

Zvlněná cesta míří dál k chatě Reintalangerhütte, která je podle cedule zhruba hodinu a třičtvrtě daleko. Partnach se střídavě strácí a vynořuje mezi nánosama štěrku, balvanů a nejrůznějšího bordelu, kterej se do údolí dostal ať už činností ledovce nebo mnohem později při různejch záplavách (jedna z větších záplav v roce 2005 totálně zanesla a tím vymazala z mapy jezírko Vordere Blaue Gumpe). Sem tam potkáváme kolisty, ale začíná to tu bejt pro ně trochu moc drsný, Reintalangerhütte je nejdál, co se na kole můžete dostat. Pak už nezbývá než nést. Při strmějším přechodu mezi spodním a horním Reintalem míjíme vodopád Partnachfall, hukot vody je slyšet už zdaleka. V jednom úseku tady voda ve skále vymlela bazénky, hrnce, vápenec je tu ohlazenej do krásnejch křivek. Jako malý děti prozkoumáváme zákoutí tohohle místa, kolemjdoucí strouhaj lehce nechápavý xichty. Po dalších patnácti minutách se objevujeme u Reintalangerhütte, zatím jsme z GaPa nastoupali cca 600 vejškovejch metrů (chata má 1360). Před náma je ale hlavní stoupání dne, strmej schod z údolí na Zugspitzplatt, převýšení 700 metrů na několika málo kilometrech.

Reintal, v pozadí Plattspitzen (2680 m)

Reintal

Před výstupem ještě trochu relaxujem, koupem nohy v potoce (studenej jak frigidní Gertruda) a pozorujem týpka, co si mezi stromama natáh slacklinu. Pak už je čas rozpumpovat nožní ústrojí, a že nám kopec nedává nic zadarmo. Zprvu ještě pevná stezka mezi klečí, pak kamení, skály a suť. Supíme vzhůru a já si nadávám za jednostranně horizontální trénink kondice. Chce to holt víc makat do kopce, abych pak nedělal ostudu. Napůl cesty si dáváme pauzu, pojídáme sladký tyčky, sušený třešně (předsmažený v slunečnicovym oleji, že by úprava zažívání?) a pozorujem partu starších lidí, který nás pomalu doháněj. Není divu, z důchodcema není radno závodit. Ještě půl hodiny šplhu a jsme na Knorrhütte ve výšce 2050 metrů. Ubytováváme se za 20 eur v matrazenlageru (horolezci za půl), vybavenym palandama s polštářkem a dvouma dekama na osobu. Luxus. Na chatě jsou i sprchy (jak později zjistíme, teplá voda je za 2,50 na tři minuty) a splachovací záchody. Proti takový Erzherzog Johann Hütte na Grossglockneru totální pohodlí (je fakt že to tu je o kus níž). Objednáváme si pivka, přičemž zjišťuju, že slovo lager ve smyslu ležák není radno používat, paní domácí na mě koukala dost nechápavě. Ležák si samozřejmě dávaj holky, já s Pavlem vychutnáváme weissbier. Pokoj sdílíme asi s deseti pézetama (ehm, jak bych to, PZ jako že parchant zasr..) kolem 12-13 let. Naštěstí jsem tak unavenej, že v devět usínám jak mimino a je mi jedno, co se kolem mně děje. 

Začátek výstupu na Knorrhütte

Pohled zpět na Reintal

Weissbier, ta radost ve tváři se neschová

Neděle 25.9.

Vstáváme v půl sedmý, na alpský poměry celkem pozdě, ale není kam spěchat. Venku už je i světlo, a obávaná zima nedorazila, je relativně příjemně. Přebalujem nezbytnosti do mýho batohu, zbytek věcí necháváme na chatě, a vyrážíme vstříc devítistům vejškovejch metrů na Zugspitze. Vrcholový plató je velká suťovitá planina, místy okořeněná sněhem, kterýho tu je o dost míň než jsme čekali. To, že minulej víkend napadlo půl metru, by netipoval vůbec nikdo. Až ke stanici lanovky Sonnalpin pokračuje zvlněná mírně stoupající stezka tímhle terénem.

Zugspitzplatt

U Sonnalpin se to prudce zvedá, aby cesta překonala posledních 400 vejškovejch metrů. Nejdřív ještě suťovisko, jsou tu vyšlapaný chodníčky, který jsou místama pokrytý rozměklym sněhem. Pak se přetraverzuje ke skále a začíná vrcholová (pseudo)ferrata. Cesta je zajištěná ocelovym lanem, ve strmějších místech jsou sem tam kramle, ale rozhodně to není nic obtížnýho. Za nepříznivejch podmínek to je asi horší, vápenec dost klouže, takže za mokra/sněhu to je tady nejspíš pěkná legrace, my mále ale počasí ideální. 

Svah nad Schneefernhaus

Na hřebeni, i s jeho monstrama (ty vzadu)

Finále obstarává vzdušnější hřeben, ze kterýho jsou krásný výhledy na obě strany, pod náma spadá do Rakouska (Zugspitze je hraniční hora) 1500 metrů severní stěny. Popularita tohohle kopce má i svý stinný stránky. Na vrcholu je vybudovaná betonová obluda se stanicema lanovky, nejvýš položenou hospodou v Německu (Münchnerhaus) a velkou vyhlídkovou terasou. Potkávaj se tu tak jak vysokohorský turisti, tak horolezci, zdolávající Zugspitze jednou z těžších cest, tak pantátové na nedělním výletě s panímámou, případně panídcerou, ideálně v botách na podpatku. Celkem sranda. Pavel s Jitkou ještě přelejzaj sedýlko a po žebříku a pár stupních ve skále lezou k vrcholovýmu kříži. Mně se na namrzlym hřebeni nechce tlačit s bandou lidí, proudících sem a tam, a tak je aspoň zdáli fotím, a nevěřícně sleduju, kdo všechno a v jakejch botech nahoru leze. Myslim, že poté, co jsem viděl pána v koženejch polobotkách, rozkročenýho málem v rozštěpu aby mu to neklouzalo, jsem viděl už úplně všechno. 

Zugspitze

Eibsee

Posledních pár metrů pod vrcholem

Z vršku si užíváme krásný výhledy jak na rakouskou stranu, kde je vidět mraky vrcholků, tak na německou, kde zas dole pod kopcem svítí jako modrý oko jezero Eibsee. Na hlad a žízeň si dáváme polívku a pivko, necháme se od (vážne jsou všudypřítomný) bandy japonskejch turistů vyfotit, a pak se rozhodujem, že v rámci šetření časem sjedem dolů na  Sonnalpin lanovkou. Jednosměrná jízda koštuje 6 eur, což je dost v pohodě. Pak už jenom nekonečnej sestup níž a níž, až do Garmische. V půl sedmý jsme na místě, sestup nám trval sakumprásk i s hodinovou pauzou na oběd šest a půl hodiny. Slunce pomalu zapadá a náš výlet je taky u konce, parádní zážitky ale zůstávaj.