Z Leonu do Santiaga aneb Camino 2011 - část první

Madrid, León a prvních 50 kilometrů Camina, splněných přechodem mesety, zpestřených několika pěknejma městama po cestě. Cíl - Astorga. 

Hospital de Orbigo

Den první: Praha - León

"Vidíte ten nápis na ceduli?" - Vidim. "A co je tam napsáno?" - ČSA. "A vidíte co je napsáno na Vaší letence?" - Wizzair... "Tak vidíte." Kdo moh taky tušit, že 10 minut po sobě odlítaj do Madridu obě aerolinky, že jo. To nám to hezky začíná. 

Ale popořadě - v půl desátý ráno se s Lenkou trochu rozpačitě vítáme na letišti v Praze, přece jenom už jsme se neviděli skoro čtyři měsíce. Předávám jí ještě neposkvrněnej credencial a na oplátku dostávám náramek z modrejch a žlutejch korálků (barvy Camina) s třema zavěšenejma mušličkama. To mi konečně osvětluje konverzaci na FB z předchozího dne ("Jakej máš obvod zápěstí? Dělám takovej průzkum.." - Jestli to bude něco sprostýho..!?). S radostí zjišťuju, že moje obavy z rozměrů příručního zavazadla byly lichý, batoh se krásně vejde do připravený klece na testování velikosti (ehm, batohů...). Týpek za náma už tolik štěstí nemá, a tak platí 40 euro za dodatečný odbavení. No nechtěl bych. Pak přichází můj fail v podobě neregistrování názvu aerolinky na odletový tabuli, a tak si frontu do letadla vystojíme dvakrát, podruhé už naštěstí do toho správnýho. Wizzair nemá přidělený místa, takže si člověk může sednout kam chce. Než tohle zjistíme, všechny lepší sedadla jsou zabraný, a tak sedíme rovnou za křídlama a ještě do uličky, čili vidíme prd.

Metro de Madrid

Let do Madridu trvá něco málo přes dvě hodiny, skoro stejně dlouho jako pojíždění na letišti Barajas. Až jsem měl pocit že nás pilot poveze až do centra. To nakonec zvládá metro, jehož stanice je přímo v letištní budově. Za 2 eura je lístek, na kterej se dá jezdit po všech linkách (kromě příměstskejch), dokud z metra nevylezete. Ačkoliv tu maj 12 linek, dá se v něm snadno vyznat, my míříme na stanici Sol, přímo v centru. Jinak už chápu cizince, který v pražskym metru marně hledaj mobilní signál v tunelech. V Madridu je totiž naprosto běžně i pod zemí. Našinec, zvyklej na chládek v pražskym krtkovi, taky brzo pozná, zač je toho ve Španělsku loket. Předpověď slibovala 35°C, a v metru o moc míň neni. Naštěstí po dvaceti minutách upocený jízdy jsme na místě.

Kilómetro cero je místo na chodníku na Puerta del Sol, centrálním náměstí v Madridu, označující symbolickej střed města. Kolem nás spousta paláců, například starej poštovní úřad, sloužící jako sídlo prezidenta Madridu (neplést s prezidentem Španělska, tohle je hlava samosprávnýho celku Comunidad de Madrid). Uprostřed náměstí stojí ohromná jezdecká socha krále Karla III. Nás ale upřímně zajímá víc lékárna, která se nenápadně krčí v jednom koutě, kam míříme koupit zapomenutej kartáček na zuby. Poznámka na okraj - Curaprox Španělům fakt nic neřiká, a tak bere Lenka za vděk noname kefkou.

Caixaforum de Madrid

Za neustálýho dohledu desítek policajtů v ulicích (nevim jestli to souviselo s teroristama nebo demonstrantama, každopádně jich všude byly mraky) míříme směrem k parku El Retiro. Cestou potkáváme několik zajímavejch míst, například galerii Caixaforum de Madrid s její vertikální zahradou, muzeum Prado nebo například knižní blešák Cuesta de Moyano se spoustou stánků s nepřebernym množstvim knih.

Cuesta de Moyano

El Retiro je největší Madridskej park, a my v něm trávíme zbytek dne. Je tu k vidění spousta věcí, klidný kouty, kde člověk může ležet pod stromem a relaxovat, rušný promenády se spoustou cyklistů a bruslařů a taky zajímavý stavby - třeba monument krále Alfonse XII. ve tvaru polohruhovýho sloupořadí s velikou sochou uprostřed a přilehlym jezerem a nebo socha El Angel Caído (padlý anděl) - jedna z velmi mála soch na světě, zpodobňujících ďábla. My nejdřív volíme odpočinek a tak si leháme do stínu palem, zatímco kolem běhaj drzý veverky. Lenka se začítá do konverzační příručky španělštiny a učí se kriticky důležitou větu - "Soy ingeniero Blanco." Později odpoledne si jdem koupit něco na zub. Jako už tradičně ve velkejch městech nemůžem najít žádnej obchod s potravinama (viz loni Edinburgh). Nakonec ale máme štěstí, a je to jeden z těch kouzelnejch momentů. Malej krámek, za pultem mladej kluk, a v troubě se právě dopejkaj velký bagety. Fascinovanej pozoruju, jak je vyndavá, opatrně ukládá do police, a pak gestem naznačuje abych byl potichu a zaposlouchal se. Do ticha zní křupání kůrky, jak jí prostupuje horkej vzduch, a mně je naprosto jasný co bude k jídlu.

Park El Retiro

Soy ingeniero Blanco!

Bagety jsou skutečně vynikající, sedíme na lavičce, kecáme a pochutnáváme si. Kolem osmý večer to v parku začíná pořádně žít, a tak vedem konverzaci na téma "večer v Praze vs. večer v Madridu". Řekněme, že pražský (potažmo český) TV-filové z toho nevycházej nejlíp. Je úžasný sledovat, kolik lidí sem do parku míří, rodiny s dětma, bandy puberťáků, důchodci, každej si tu najde svoje. Sportuje se, prochází, potkáváme skupinu trénující nějakej lidovej tanec za doprovodu dvou kytar a flétny, v jiný části zase parta lidí medituje, jezdí se na skatech, kolech, bruslích. To všechno v 9 večer, kdy většina Čechů sedí doma u telky. Nechci bejt úplnej pesimista, u nás samozřejmě taky lidi vyráží ven, co je ale neporovnatelný, jsou ty počty - tady v Madridu je těch lidí mnohem mnohem víc.

Po desátý se začínáme pěšky přesouvat na autobusovou stanici Estación Sur, odkud nám jede bus do Leonu. Cestou ještě vidíme na zdi nějakýho gekona, taky něco co člověk nepotká každej den. Na autobusce nás mírně znervózňuje fakt, že náš spoj není uvedenej na tabuli odjezdů. Když se tam ani 15 minut před plánovanym odjezdem neobjevuje, jdu se radši zeptat k okýnku. Narážím na španělskou klasiku, ani v místě, kde proudí spousty turistů, nikdo neumí anglicky. Rukama nohama se ale domlouváme, náš autobus jede až do Gijónu, proto ho tam nevidíme (podle internetu měl v Leonu končit). Nakonec teda úspěšně nasedáme, a vyrážíme směr start našeho Camina.

Den druhý: León - San Martín del Camino (27km)

Katedrála v Leónu

Příjezd do Leónu vypukl ve 3:40 ráno. Noc je chladná, a nohy ztuhlý čtyřhodinovou jízdou busem se neposlušně vydávaj do centra města. Všude je božskej klid, město ještě v hlubokym spánku. Po dvaceti minutách se ocitáme na centrálním náměstí. Snídáme zbytek madridský bagety, já se v rámci dokumentace pokouším o noční fotku katedrály, a pak už se vydáváme napůl náhodně, napůl plánovitě, úzkejma kamennejma uličkama v tušenym směru Camina. León byl založenej už v prvním století před naším letopočtem římskou legií Legio VI "Victrix", ze slova Legio pochází i název města. Z dob Římanů tu jsou například hradby, kterejma procházíme při našem hledání cesty.

Ve 4:32 ráno máme konečně štěstí a svorně pravou nohou překračujeme první kovovou mušli hřebenatku, vsazenou do chodníku. Dnešní cíl je podle rozpisu etap, kterej mám zakreslenej v cestovním deníku, San Martín del Camino, vesnice vzdálená 27 kilometrů. Všude kolem je ještě hluboká tma, což není v tuhle chvíli na škodu, protože alespoň milosrdně schvovává nepříliš hezkou scenérii prvního úseku. Procházíme industriálním předměstím Leónu, kolem nás jsou samý výrobní a skladovací haly. Camino je alespoň velmi dobře značený (víceméně to tak bude až do cíle v Santiagu) - všude jsou namalovaný žlutý šipky naznačující směr, na zemi, zdech, sloupech, někde i dvě tři naráz, to asi aby člověk něco nepřehlíd. Vymotáváme se odsud asi po 7 kilometrech, prvním městečkem po cestě je Virgen del Camino. Tady trasa konečně opouší asfalt, a klikatí se po štěrkopískový polňačce loukou posetou bodlákama. Začíná pomalu svítat, a tak si dáváme první španělskou dávku vloček rozmíchanejch v ešusu s vodou. Taky potkáváme prvního spolupoutníka, mladej kluk kolem nás projde, kývne a jde dál.

Iglesia de Santa Engracia, Valverde de la Virgen

Ve Valverde de la Virgen máme první možnost obdivovat místní kuriózní architekturu. To, co jsem původně považoval za ruinu kostela, je ve skutečnosti hojně používanej stavitelskej prvek. Prostě zeď se zvonicí, čnící si jen tak v čele nižší budovy, která je samotnym kostelem. Proč ne? Připojujem se zpátky k silnici N-120, Camino jde naštěstí vedle ní, ne přímo po ní. Už za pár chvil máme možnost ocenit tuhle volbu, protože zažíváme poněkud neobvyklou věc. Slyším za náma nějakej zvláštní zvuk a tak se otáčím, a ejhle, auto hází smyky ze strany na stranu, aby nakonec celou exhibici ukončilo saltem do pangejtu. Při jednom z těch smyků ještě k smrti děsí poutníka, kterej jde přímo vedle něj, a končí ohozenej prachem od hlavy k patě. Jsme od místa nehody tak 200 metrů daleko, koukáme na sebe s Lenkou trochu vyděšeně, ale moc neuvažujem a běžíme tam. Naštěstí po 40-50 metrech vidíme, že ačkoliv auto je na střeše, tak řidič leze ven,  na první pohled relativně v pořádku. Zastavujou i auta jedoucí kolem, a poutník co byl nejblíž volá záchranku nebo policii (nebo oboje). Musím říct, že mi padá kámen ze srdce, lékárničku sice v batohu mám, ale oprašovat chabý znalosti první pomoci zrovna u autonehody by bylo poměrně zajímavý.

Zbytek cesty do San Martínu už naštěstí tak adrenalinovej není, na druhou stranu je to skoro opačnej extrém. Dvanáct kilometrů podél silnice jako když střelí, žádný kopce, vedro, kolem jenom kukuřičný pole se zavlažovacíma kanálama. První den nám teda moc španělský krásy neukázal. V San Martínu se ubytováváme hned v první albergue u cesty - Albergue Vieira. Za krásný 3 eura máme sice jenom matrace na zemi, ale je tu vybavená kuchyňka, čistý sprchy a střecha nad hlavou. Jsme tu hrozně brzo, je teprve 11 hodin ráno, ale únava je veliká. Přece jenom nevyspání z autobusu je znát. Natahujem se na tři hodinky, pak dáváme obědovečeři (erární dobrej hostinec z domova), zapisujem do deníků a po chvíli lenošení na terásce jdem zas spát.

Den třetí: San Martín del Camino - Astorga (24km)

Cestou do Hospital de Orbigo

Z albergue musíme odejít do 8:00, vstáváme teda kolem půl osmý, sbíráme saky paky a dáváme se do dnešní etapy. Snídáme ve stínu místního kostela, obligátní vločky zalitý vodou z pítka (tyhlety geniální věcičky tu maj na každym kroku). Cesta lehce změnila ráz, po včerejším industriálu nastupuje těžký agro. Naštěstí alespoň opouštíme N-120 a dáváme se víc do vnitrozemí. Kolem nás pokračujou kukuřičný pole prokládaný zeleninou, u cesty roste mraky ostružin, i když tady je většina ještě nezralá - později po cestě jsou keře obsypaný zralejma plodama, který zjevně 99% lidí nechávaj chladnejma. A tak se cpem alespoň my

Puente de Orbigo

První zastávkou je Hospital de Orbigo. Maj tu moc pěknej středověkej most a taky kostel, do kterýho se jdeme podívat, a sbíráme první razítka do našich credencialů. Nejdřív ale kupujem pár jablek v místním obchůdku. Svačinka bodla, kostel je vevnitř moc hezkej, a tak povzbuzení tělesně i duševně vyrážíme dál. Abych nezapomněl, taky tu potkáváme českej pár, kterej pak budem vídat až do konce.

Iglesia de San Juan Bautista

Na konci vesnice se Camino větví, zkratka vede přímo do Sanibañéz de Valdeiglesias, delší cesta to bere oklikou přes Villares de Orbigo. Nejsme žádný másla, a tak volíme delší trasu. Konečně si začínám připadat jako ve Španělsku. Vyprahlá země, kopečky, kolem cesty středozemní vegetace, křoví, zakrslý stromy, nad hlavou azuro, ve vzduchu voní anýz... V Sanibañéz navštěvujem další kostelík, a pak už to berem rovnou do kopce na typickou mesetu. Meseta je náhorní plošina, tvořící většinu centrálního Španělska. Ohraničujou jí různý horský systémy, my máme na obzoru Leónský hory, ke kterejm pomalu míříme.

U kříže a odpočívadla Cruceiro de Santo Toribio se nám otvírá pohled dolů na cíl dnešní etapy, Astorgu, a její velikou katedrálu. Ještě to tam ale máme kus cesty, a tak moc neotálíme. Bohužel je to zas míň příjemnej úsek, vrátila se k nám obloukem silnice, a my jdem po ní, případně po chodníku vedle. Vzduch už je pořádně rozpálenej, a asfalt pod nohama příjemnejm pocitům moc nenahrává. V San Justo de la Vega kupujem veliký chlebovitý bagety na oběd a večeři. Posledních pár kilometrů po rozpálenym chodníku nás přivádí do Astorgy. Míjíme první albergue, a dobře děláme. Sice nás to stojí výšlap do pořádnýho krpálu (celý starý centrum Astorgy stojí na kopci), zato ale máme možnost ubytovat se za 5 euro v Albergue Municipal de Siervas de Maria (šílenej název). Velmi luxusní ubytovna s krásnejma pokojema, my spíme rovnou pod střechou se zhruba 10 dalšíma lidma. Potkáváme pár známejch tváří, dávám se do řeči s klukem z Německa, kterej už má za sebou 3 týdny pochodu. Není divu, že vypadá tak zničeně.

Albergue Municipal, Astorga

Po sprše jdem obhlídnout město. Astorga, jako spousta měst v okolí, má kořeny v římský říši. Původně pevnost s názvem Asturica, roku 14 př.n.l. povýšená císařem Oktáviem na město Asturica Augusta. Do dnešního dne tu zbyly pevnostní zdi, lázně, zbytky fora romana a několik původních mozaik. Ve městě je taky veliká katedrála svaté Marie a Palacio Episcopal z 19. století, navržený Antoniem Gaudím. Tohle všechno si prohlížíme, a dostáváme z toho touhu ochutnat nejen místní památky, ale i kulinářský speciality. Nakupujem teda chorizo (něco mezi salámem a klobásou) a zpátky v albergue ho s chutí likvidujem spolu s bagetou. Hlad je ovšem zlej pán, a tak ještě likvidujem druhou erární porci dobrýho hostince. Zejtra už budem muset vařit z místního, víc jsem jich v batohu netahal. Po večeři ještě sedíme a kecáme v parku nad hradbama a ujídáme u toho olivy, plněný ančovičkama (obžerství je smrtelnej hřích, já vim). Zejtra nás čeká první ochutnávka Leónskejch hor.

Zvonkohra v Astorze

Palacio Episcopal

Catedral de Santa María de Astorga

Pokračování v části 2.