Camino de Santiago 2011

Viděl jsem krásnou španělskou přírodu i škaredý skladový areály, lány kukuřice a spousty vinic i průmyslový okraje měst, šel jsem po horskejch pěšinkách i asfaltu dálkovejch silnic, viděl jsem nádherný paláce, malebný vesničky i polorozpadlý kamenný boudy, poutníky dojatý k slzám při mši v Santiagu i hlučný turigrinos. Pouť do Santiaga má mnoho odstínů, pod nimi však pulsuje životem společná linie. Dostane se vám to pod kůži, pomalu a nenápadně, ale nakonec si to uvědomíte - ta atmosféra společně sdílenejch útrap cesty, krátkodobý i dlouhodobý přátelství, ta obrovská variace zajímavejch lidí, který potkáte - všechno tohle vás nutí myslet na jedinou věc. Kdy se sem vrátím?

Fisterra

A ne že by návrat musel nutně bejt na stejnou trasu (která díky jinejm lidem a jinejm pohledům na věc nikdy nebude totožná - do stejný řeky dvakrát nevstoupíš). Variací a různejch tras Camina je strašná spousta. Potkali jsme lidi, který začínali v Sarríi, jen aby se kvalifikovali pro získání compostely v Santiagu (potvrzení o absolvování pouti, pěšky je potřeba ujít minimálně 100 kilometrů). Potkali jsme lidi, vyrážející z Burgosu, Pamplony, Roncesvalles, Le Puy, potkali jsme den před dosažením Santiaga mladýho Švýcara, kterej vyrazil z Konstanz (Kostnice) a na cestě byl už tři měsíce, během kterejch ušel 2500 kilometrů. A pak tu jsou alternativní trasy - Camino Norte, Camino Portugues, Camino Primitivo... Jak by řekl klasik - "možnosti tu jsou".

Trasy Camina

Vzhledem k dýlce mý dovolený (celkem to bylo 16 dní včetně 2 víkendů) jsme zvolili trasu startující v Leónu, celkem 306 kilometrů, a to na klasickym Camino Francés. Tahle trasa je ta nejpůvodnější, a taky nejvíc frekventovaná. Je to znát hlavně v posledních 100-130 kilometrech, kde se připojuje k "normálním" poutníkům spousta organizovanejch skupin, který si nechaj vozit věci ať už autobusem nebo specializovanou službou, chodí nalehko 15-20 kilometrů denně a značně komplikujou možnost ubytování. Ne nadarmo se pro ně ujal poněkud hanlivej název "turigrinos", kombinující poutníka - peregrino, a turistu... No, nutno přiznat, že před některejma lidma, který ve chvíli kdy jsme mi začínali, byli na cestě už tři a víc tejdnů, jsem si tak trochu jako turigrino taky připadal.

Největší problém je doslova a do písmene logistika dopravy (to by mi nemělo konec konců dělat potíže, že ano). V závislosti na místě startu a cíle se nabízej myriády nejrůznějších způsobů, jak se dostat na místo, jde jen o to vhodně je termínově a cenově zkombinovat. Každopádně počítejte s tím, že pokud budete dodržovat ducha pouti a nebudete si válet šunky v soukromejch penzionech a vyjídat restaurace, tak doprava zabere největší porci rozpočtovýho koláče. My na místo činu letěli s Wizzairem do Madridu (cca 2000 s příručnim zavazadlem), a pak autobusem společnosti Alsa do Leónu (16,50 EUR). Alsa má zvýhodněný ceny při koupi jízdenky minimálně 15 dní dopředu (25% sleva) a taky jde zadarmo požádat o BusPlus kartu, se kterou nemusíte platit poplatky za zpracování atd. (ušetříte pár euro). Cesta zpět byla původně koncipovaná s odletem ze Santiaga s Ryanairem na letiště Frankfurt Hahn (opět cca 2000) a pak stopem do ČR. Z nejrůznějších důvodů ale tahle varianta (bohužel až po zakoupení letenek) neprošla, tudíž jsme pak pokračovali z Hahnu busem do centra Frankfurtu (13 EUR, Bohr Omnibusse) a pak se Student Agency do Prahy (1200-1450 podle toho jestli máte ISIC). Výhodnější varianta by asi byla návrat do Madridu a odlet rovnou do Prahy, ale pozdě bycha honit.

Komu se nelení, tomu se zelení, aneb poutníkův den

Je 4:30 ráno, a první poutníci začínaj vstávat. V průběhu dvou hodin takhle vyšustí většina lidí v ubytovně (obvykle něco mezi 40-80 v jedný místnosti, i když záleží jestli spíte v obecní nebo soukromý albergue). Vyšustí doslova, zkuste spát, když 10-15 lidí naráz balí spacáky, rve věci do batohů a tak podobně. My, protože jsme mladý a rychlý, spíme do půl sedmý. Venku je ještě hluboká tma. Po pár dnech získá člověk ve zpakování svejch pěti švestek značnou praxi, a tak za pár minut usedáme do kuchyňky na snídani. Vločky do ešusu, bageta se sejrem (zdraví a sílu najdeš v sýru) nebo jen tak, šumák celaskonu na kurděje a zákeřný smrtelný nemoci (rýmička je mrcha). Pak si člověk vypucuje hubu, doplní zásobu vody, po čuchu najde svoje boty a jde se na věc. Je 7:30, venku pomalu začíná svítat a je kolem 12-15°C.

V 6:16 na kopci O Cebreiro

Před náma je 25-30 kilometrů, který hodláme zdolat za plus mínus 7 hodin pochodu. Po osmý začínáme potkávat první ranní ptáčata, který usedly do kafeterií a dávaj si snídani. To je tu velmi populární, v tomhle se máme čemu učit. Obvyklý menu spočívá v toustech, šálku kávy a sklenici pomerančovýho džusu, průměrně to koštuje 3 eura. Poněvadž máme snídani už v sobě, jdem dál. Stavíme až tak kolem desátý, při prvnim vhodnym obchodě. V každym většim městečku je supermarket, v menších jsou alespoň obchůdky s potravinama a pár základníma věcma, případně panerie (pekárny) s úžasnejma bagetama. Kupujem sváču a večeři, jídlo je tu zhruba stejně drahý jako u nás. Ovoce, mořský potvory atd. jsou dokonce levnější. Po svačině jdem dál, předbíháme další porci poutníků, který staví na oběd, případně staví úplně, aby unikli žáru odpoledního slunce, a pokračovat budou až později.

Většina albergues otvírá brány v 13-14 hodin, což je taky čas, kdy většinou docházíme do dohodnutýho cíle etapy. Albergues nejdou minout, všude jsou cedule a navíc jsou dost často přímo u cesty. Pokud je to menší město, je tam obvykle 1-2 ubytovny, ve větších městech jich bejvá mnohem víc. I tohle pravidlo má ale svý výjimky, například v Ponferradě je jenom jedna, ale zato obrovská, a přijme každýho, i za cenu toho že třeba bude spát venku v atriu na matraci (nebo zemi, když matrace dojdou). Nejvýhodnější jsou "municipal" albergues, neboli obecní (městský, chcete-li). Ubytování v nich je za fixnich 5 EUR, bejvaj dobře vybavený a relativně čistý. Nevýhodou je velká kapacita (spíte v místnosti s 50 chrápajícíma lidma) a to, že díky ceně je o ně velkej zájem. Pak jsou taky "parroquial" neboli farní ubytovny. Obvykle zadarmo, pouze za příspěvek do kasičky. Bejvá tam společná večeře, ale nejsou až tak dobře vybavený (až spartánský), někdo taky může spatřovat nevýhodu v tom, že holky a kluci spí odděleně (pokud nejsou manželé). A nakonec soukromky, od 5 do 10 EUR, v Santiagu až 20 EUR, a strašně rozdílný v kvalitě. Máte-li štěstí, narazíte na perfektní vybavenou a čistou albergue s příjemnym hospitalerem, nemáte-li štěstí... Well, good luck :)

Můžu dostat ty nejmíň smradlavý?

Po ubytování stejná rutina. Sprcha, vybalit věci, natáhnout se a dát odpočinout unavenejm nohám. Odpolední program dle chuti, spousta lidí píše deníky, čtou se knihy, kecá se, obchází se památky (vzhledem k faktu, že tak do osmi do večera je šílený vedro, to k mejm oblíbenejm činnostem nepatří). Vaří se večeře. V tomhle je znát síla velký skupiny. My byli dva, a tak jsme toho moc netahali, k večeři byly pravidelně těstoviny s "něčím". Potkali jsme ale i grupy lidí, co nakoupili obrovský kusy masa (zrovna v Ponferradě jsem fascinovaně sledoval kluka, kterej smažil T-bone steaky větší než pánev), spoustu zeleniny, baget a všeho možnýho a nemožnýho a doslova hodovali.  V 19 hodin je dost často v místním kostele mše, někdy klasická, někdy jsou speciální pro poutníky. Vyplatí se alespoň jedný dvou se zúčastnit, i pokud nejste věřící, tak je to pěknej zážitek. Spát se jde v 21-22 hodin, spánku není nikdy dost.

Trocha filozofie ještě nikoho nezabila

Je ovšem jedna věc, který má poutník spousty. Je jí čas. Při několikatýdenním pochodu i těm nejvýmluvnějším dojdou témata, knihy se přečtou, hudba oposlouchá. A tak příchází na řadu druhá nejčastější věc, kterou člověk na Caminu dělá (po chůzi) - přemejšlení. O všem, o čemkoliv, o zásadních tématech, o blbostech... Hodně to asi souvisí i s motivací, se kterou člověk na Camino vycházel. Pro sportovce snažícího se o co největší počet kilometrů denně to bude asi dost rozdílný, než pro věřícího, kterej po cestě vejde do každýho kostela a kláštera. Jak ale potvrdí spousta lidí, může to bejt život měnící zážitek.

Upřímně, je těžký nějak shrnout osobní prožitky a úvahy, který se člověku honí hlavou. Já dost přemejšlel sám o sobě, je totiž moc zajímavý sledovat spolupoutníky, jak se radujou z maličkostí, jak jsou šťastný a veselý, protože maj kde spát nebo potkali někoho známýho. Camino nabízí velmi rozdílnej zážitek oproti běžnýmu životu, všechno najednou zpomalí, zjednoduší se. Uvědomíte si, že Vaše jediná starost je to, co budete dneska večer jíst a kde složíte hlavu. Ostatní věci ztrácej na důležitosti. Člověk ve stresu a spěchu moderní doby zapomíná zpomalit a užít si kouzlo okamžiku. Slunce vycházející nad zamlženym údolím, ostružiny rostoucí u cesty, skromnou estetiku kostela, pár slov a úsměvů se známou tváří.

Tohle je asi pro mně osobně to, co jsem si z Cesty odnesl. Touhu po zjednodušení života, snahu o prožívání každýho momentu, abych konečně věnoval svůj čas něčemu, co má smysl. Je to těžko popsatelný, a pro někoho kdo to neprožil to může znít i dost  nadneseně. Můžu Vám v tomhle doporučit jediný. Sbalte batoh, a vyražte taky. Stojí to za to.

-------

Konkrétní popis naší cesty najdete v druhý části, která tu bude soon (tm).