West Highland Way, Skotsko 2010

Plán na tuhle akci se rodil v mý hlavě dlouhou dobu. Prvopočátky byly někde v roce 2009, kdy jsem fascinovanej filmem Into the Wild začal hledat informace o trecích na dlouhý vzdálenosti. Náhoda mě pak zavedla na stránky o West Highland Way, a já jí okamžitě propadl. Stopadesátikilometrová "procházka", ilustrující nejrůznější podoby Skotska, od předměstí Glasgow, přes farmy a jezera až po highlands na severním konci mě pohltila, a já začal plánovat. Nakonec všechno vyšlo až o rok později. Spoluúčastníci Lenka s Petrem byli patřičně instruováni o záludnostech skotskýho počasí, neodbytných midges a mojí strašlivý povaze, a přesto je to neodradilo.

Glencoe z jihu

Letenky jsme zakoupili u nízkonákladovky Jet2, zpáteční za 4500 byla celkem dobrá cena. Datum odletu bylo stanoveno na 16. července. Ve Skotsku se za dodržení určitejch podmínek dá stanovat v podstatě kdekoliv, zvolili jsme teda plně soběstačnou variantu akce - stanování, vlastní jídlo, minimum výdajů na místě. Nevýhoda - batohy byly fakt těžký..

Pátek 16.7.  Praha - Edinburgh - Glasgow - Milngavie

Odbavení a odlet z pražskýho letiště probíhá v klidu, až na drobný epizodky typu "slečno sundejte si boty" a to, že náš Boeing 737 Jet2 mešká odletovej slot, takže v pařáku trávíme hodinu čekáním na další. Let si dost užíváme, obzvlášt vzhledem k faktu, že je to pro všechny tři poprvý, co někam letíme. Po dvou hodinách přistáváme v Edinburghu, Skotsko nás vítá zamračenou oblohou, přeháňkama a o deset stupňů nižší teplotou než Praha.  Z letiště jezdí expresní linka přímo do centra, konečná je na zastávce Waverley Bridge, rovnou nad hlavním Edinburghským nádražím. My popocházíme o kousek dál na autobusák St. Andrew, odkud nám jede Citylink do Glasgow.

Po dalších dvou hodinách jízdy po dálnici jsme v Glasgow. Skalní příznivci tohohle města možná budou nesouhlasit, ale po Edinburghu působí tahle průmyslová díra dost odpudivě. Viktoriánskou architekturu nahradila moderna, industriální feeling a špína (sorry, ale jsem fakt zaujatej). Po marnym souboji s angličtinou (no, spíš něco mezi chrochtáním a hrdelníma skřekama) řidiče autobusu se mi jakousi záhadou daří koupit jízdenky na místní bus do Milngavie. Na místě doplňujeme v Tescu zásoby, hlavně pečivo a vodu, děláme obligátní fotku u obelisku - fotí nás nějakej místní nalitej strejda - a pak už svorně pravou nohou překračujem pomyslnou startovní čáru West Highland Way. Před náma 154 kilometrů.

Na startu v Milngavie

Vzhledem k tomu, že už se začíná připozdívat, se rozhodujem ujít jen pár kilometrů a zakempit na prvním vhodnym místě. Procházíme Mugdock Country Parkem na okraji Milngavie. Dá se tu najít spousta zajímavostí, počínaje osídlením z doby kamenný, přes zámečky a viktoriánský zahrady, postaveníma pro děla z druhý světový války konče. Po cca pěti kilometrech se utábořujem kousek od Craigallian Loch, jezera uprostřed parku.

Mugdock Park

Sobota 17.7. Milngavie - Balmaha (27km)

Po menší snídani (skotská klasika - vločky se sušenym mlíkem, rozinkama, oříškama, vše zalitý vodou) se vydáváme na první seriózní úsek našeho pochodu. Je pěkný sledovat, jak rychle se mění krajina, člověk by ani nevěřil, že je pár kilometrů od největšího skotskýho města (1.8 miliónu obyvatel). Před náma zvlněný travnatý louky, zpestřovaný sem tam lesíkem. Seznamujem se se skotskym počasím. Jeho největším poznávacím znakem je to, že je naprosto nepředvídatelný. Během jednoho dne se vystřídá úplně všechno, chvíli prší, chvíli slunce, pak fouká, pak mlha..

Procházíme farmářskou oblastí (více či méně to tak bude až do konce), a tak je cesta co chvíli přerušená kamenýma zídkama a plůtkama, opatřenejma brankou. Některý jsou klasický na petlici, někde je jen pár dřevěnejch stupínků, jiný po několikátym průlezu nazývám "magortestery".  Zezhora vypadaj asi takhle:  --< --
Ta první sekce oproti véčku je pohyblivá, přiklání se k jednomu nebo druhýmu rameni. Do toho véčka musí člověk vlézt, přičemž se postaví zády k zúžení, a tu pohyblivou část přehodí z jedný strany na druhou. Pointa je v tom, že pokud je člověk moc velkej magor, a má obří batoh, tak timhle zařízením neproleze, proto "magortester". Pokud to zní moc složitě, asi neumim vysvětlovat :-D

Dumgoyne

Potkáváme první větší kopce, Dumgoyne a Dumgoyach (taková zalesněná hrouda). Po pravici zanecháváme palírnu whisky Glengoyne - na návštěvu není čas, třeba někdy jindy (mimochodem whisky je ve Skotsku poměrně drahá, doporučuju duty free shopy na letištích). Cesta tu vede v místě starý železniční trati, takže to hezky ubíhá. Míjíme Beech Tree Inn, Gartness a Drymen a noříme se do lesa s tajemným názvem Garadhban Forest. Začíná pršet, les je temnej, ale všude potkáváme lidi, kterejm to očividně vůbec nevadí. Po dvou, třech kilometrech lesem vycházíme ven a vlevo se nám ukazuje Loch Lomond, tohle jezero nás ještě pár dní bude provázet. Loch Lomond je největší jezero ve Skotsku, na dýlku má skoro 40 kilometrů a kromě jinýho je na něm 60 ostrovů. Přecházíme říčku Burn of Mar a začínáme stoupat na Conic Hill (361m). Nohy už nenesou tak jako ráno, ale výhled z vrcholku nám to vynahrazuje. Jediný mínus je vichr, který tu vane, a tak se kocháme jen chvilku.

Conic Hill

Conic Hill

Loch Lomond

Cesta dolů do Balmahy je už pohodová, pod kopcem chvíli odpočíváme na parkovišti u maríny. Dost se bavíme pozorováním trojice mopslíků, který vydávaj moc vtipný zvuky, něco mezi záchvatem mrtvice a dabingem pornofilmu. Vycházíme ještě na poslední kopec nad Balmahou, Craigie Fort, kde mezi křovím stavíme stan. Po zoufalym boji s benzínovým vařičem (jak se ukázalo po akci, byla zanesená tryska) se nám daří uvařit zaslouženou večeři - čočku s klobásou. Uléháme s plnym žaludkem a dobrym pocitem z prvního dne.

Balmaha

Neděle 18.7. Balmaha - Rowardennan (11km)

Den snad nemůže začít hůř. Sbalili jsme stan, scházíme kopec a před náma nádherná oblázková pláž. Dostávám šílenou chuť se vykoupat, a ačkoliv je celkem chladno, tak za chvíli v plavkách, povzbuzovanej přihlížejícíma místňákama skáču do vody. Bohužel tenhle nápad se dost nelíbí mýmu kolenu, a tak po prvním tempu řekne stop a jako obvykle vypadává. Normálně jsem schopnej ho vrátit na místo, ale tentokrát to nejde, nedokážu narovnat nohu. Vykulhám z vody ven a začínám si uvědomovat, co to může znamenat. Před náma ještě 130 kilometrů, letadlo zabukovaný až na 29. července, hlavou se mi honí nejrůznější scénáře.

Loch Lomond

Nasazuju si ortézu, a pokouším se kulhavou chůzí pokračovat. Jde to ztuha a dvacetikilovej batoh na zádech moc nepomáhá. Lenka s Petrem jsou trpěliví, ale je vidět, že je to taky zasáhlo. Potkáváme staršího (60-65 let) pána, kterej se s náma ochotně dává do řeči, já jsem vděčnej za každou pauzu. Ukazuje se, že to je pravidelnej chodec WHW, nepamatuju se přesně kolikrát už jí šel, ale bylo to rozhodně přes dvacet přechodů. Stěžuje si na klouby a já mu tiše závidím železnou kondici.

Jde to ztuha

Pomalu pokračujem dál, je mi jasný, že dnešní plánovanej cíl nedosáhnem ani náhodou. Docházíme do Rowardennanu na úpatí Ben Lomondu. Rozhoduju se, že už dál dneska nejdu, noha příliš bolí. Stavíme stan, vaříme obědovečeři - hromadu rejže s tuňákem, a pak zaleháváme. V duchu prosím všechny božstva, aby se koleno zlepšilo.

Před námi Ben Lomond

Pondělí 19.7. Rowardennan

Od rána leje jako z konve, a jako konev je nateklý i moje koleno. Vyhlídky na dnešní den veškerý žádný. Kolem desátý se rozhodujem, že to dneska nemá cenu. Já bych nikam nedošel, a do deště se nám taky dvakrát nechce. Petr je akční, takže ve chvíli, kdy liják trochu povoluje, vyráží na vrchol Ben Lomondu.

Úpatí Ben Lomondu

Ben Lomond je nejjižnější munro ve Skotsku. Jako munro se tu označuje každej kopec nad 3000 stop (914m), Ben Lomond má stop 3196 (974m). Vzhledem k tomu, že hladina jezera je prakticky v úrovni moře, je to pořádnej výšlap. Petr to zvládá celkem rychle, přichází ovšem naprosto promočenej, protože se mezitím zas rozpršelo. Ve stanu se mezitím krátíme chvíle čtením Lenčiných zápisků z Dánska, taky asi dost podařená akce.

Výstup na Ben Lomond

Petr na vrcholu BL

Skotské počasí

Po Petrově návratu přestává pršet, takže natahujem šňůru a vytváříme sušárnu. Daří se nám jenom změnit věci z mokrejch na vlhký, ale i tak je to úspěch. Koleno trochu povoluje, dokonce jsem schopnej se dobelhat párset metrů zpátky k parkovišti u jezera na veřejný WC (ne že bych tak trval na civilizaci, ale nedokážu si s tím kolenem dřepnout v lese). Zaháníme chmury sušeným masem a svorně doufáme, že zítra to půjde líp.

Sušárna prádla

Úterý 20.7. Rowardennan - Beinglas Farm (22km)

Počasí po ránu je pořád nic moc, ale noha povolila, a tak vyrážíme dál. Dnešní úsek je asi nejobtížnější - jde se pár metrů od břehu jezera lesem, neustále přes kameny, kořeny stromů. V tomhle vlhku nic moc, jeden špatnej krok a člověk už se veze po zadku. Často cestu křižujou potoky, sem tam menší, který přeskakujeme po kamenech, sem tam větší, přes který jsou vybudovaný dřevěný lávky a můstky.

Vodopád u Inverarnanu

Zkruba v polovině cesty leží Inversnaid. V podstatě je to jenom velikej hotel, s přístavištěm a parkovištěm, ale je u něj moc pěknej vodopád. Sedáme na chvíli na lavičky, lepíme nohy (vlhko + teplo = puchýře), ale dlouho se nezdržujem, zas začíná pršet.

Nedaleko Rob Roy's Cave

Po dvou kilometrech velkej bílej nápis oznamuje, že jsme došli k Rob Roy's Cave. Rob Roy McGregor je skotskej lidovej hrdina z osmnáctýho století, podle pověsti se tady ve skalách ukrýval před vrchností. V týhle mokrý džungli je ale hledání jeskyně maximálně o vymknutej kotník, což je poslední věc, která nám chybí ke štěstí. Zanecháváme tudíž tohle místo za sebou a pokračujem dál směrem k oblázkový pláži a přívozu Ardleish.

Dubh Lochan

Cesta se tu trochu mění, skončily skaliska a začíná travnatá stezka, chvíli lesem, chvíli mimo. Začalo svítit sluníčko, a tak na chvilku leháme do trávy, společnost nám dělaj jen kozy, který lezou po stromě (ano, čtete správně) za kamenou zídkou. Do cesty se nám staví první "bothie" - bothies jsou jednoduchý přístřešky až domečky, ve kterejch se dá přespat. Vybavení nemaj žádný, ale je v nich sucho, a pokud lidi dodržujou pravidla, tak i relativně čisto. Ze zvědavosti nakukujem dovnitř, v zimě je to asi pěkný, ale teď v létě si spaní v tomhle baráčku moc představit neumím. Temno, všude začuzeno od ohňů, který si tu lidi dělaj - no, zlatej dobrej stan.

Doune bothie

Ten taky brzo využíváme - pod kopcem se rozkládá kemp Beinglas Farm, náš první kemp ve Skotsku. Ubytováváme se (£ 7.50 za osobu), stavíme stan na krásnym travnatym plácku a rozkládáme všechny věci okolo, aby se pěkně vysušily. Taky si po pěti dnech dopřáváme první sprchu, no, co budu povídat, je to paráda. Na zahrádce místní restaurace dáváme pivko a zjišťujem, že nejsme první Češi na místě. Na slunečníku se skví etiketa z nějakýho českýho repelentu. Ve stanu nás ještě strašlivě rozesmívá pytlík oříšků z geniálním dvojsmyslným názvem "Noby's nuts", a pak už jdeme spát.

Beinglas Farm

Středa 21.7. Beinglas Farm - Tyndrum (21km)

Tuhle etapu asi nejlíp vystihnul pohled, kterej jsme našli v turistickejch informacích v Tyndrumu. Nazvanej "Seasons in Tyndrum" zobrazoval čtyři ovce v různym ročnim období - spring, summer, autumn, winter. Jediný v čem se ty ovce lišily byl fakt, že ta zimní stála ve sněhu a ne v kaluži... Jednoduše řečeno od rána lilo jako z konve. Kdosi nazval jednu fotku z tohohle místa "land of walls and rain" a myslim, že se trefil dost přesně. Kamenejch zídek spousta, a že by tu bylo sucho, to se taky říct nedá.

Kaskády řeky Falloch

Definitivně za sebou necháváme Loch Lomond a sledujeme údolí řeky Falloch. Řeka tu na pár kilometrech vytváří pěkný kaskády, včetně známejch vodopádů Falls of Falloch. Kolem nás začínaj růst kopce, pomalu ale jistě se dostáváme do highlands. Taky testujeme první sheep creep, neboli tunel pro ovce pod silnicí A82, která nás nějakou chvíli bude provázet. S báglem na zádech mám co dělat, abych tím prolez, na vejšku to má tak metr a půl max.

V pozadí An Caisteal

Obcházíme osamocenou farmu Keilator, a blížíme se ke spojení dvou údolí - Glen Falloch, ve kterym jdeme teď a Strath Fillan. Strath Fillan je na jižní straně zalesněné, vpravo pod námi se ukrývá vesnička Crianlarich. Ačkoliv je to jen pár baráčků, dá se odsud dostat autobusem Citylink do Glasgow i Edinburghu a navíc je tam i vlaková stanice. My ale končit nehodláme, a tak odbočujeme vlevo a vydáváme se do lesů Strath Fillanu. Cesta se houpe nahoru a dolů, ale nakonec definitivně sklesává až k silnici A82, kterou po chvíli překračujeme, tentokrát kupodivu po normálním přechodu pro chodce (malý upozornění - na skotský poměry je tu solidní provoz, a auta jezdí rychle, tak dejte bacha). Na druhý straně typická ukázka skotskýho přístupu - cestu zahrazuje soukromej pozemek, na kterym se pasou koně, ale WHW míří rovnou skrz, aniž by to majitele jakkoliv obtěžovalo.

Strath Fillan

Za mostem přes řeku Fillan leží St. Filian Priory, augustiniáský opatství, založený údajně Robertem Brucem v roce 1318 (komu tohle jméno nic neříká, ten si povinně zopakuje film Braveheart). Dneska už z něj zbyly jen ruiny. Robert Bruce nás provází i další částí cesty. Po krátký zastávce na farmě Auchtertyre (ubytování, obchůdek s jídlem a outdoor vybavením a záchody!) totiž přicházíme na naučnou stezku, ilustrující bitvu ze začátku 14. století mezi vojskem právě Roberta Bruce a klanem MacDougallů. Robert tu byl na hlavu poraženej a dle legendy jen o vlásek unikl. Říká se, že v místním jezírku dodnes leží jeho meč, kterej sem při útěku zahodil.

Beinn Dorain

V Tyndrumu nakupujem a posíláme pohledy, ohříváme se v turistickym infocentru a doplňujem zásoby sušenek - je tu poslední obchod, kde se dá po cestě nakoupit až do Kinlochlevenu o 44 kilometrů dál. Tyndrum je nejmenší "město" ve Spojenym království, který má dvě železniční tratě a dvě stanice. Jedna směřuje na západ do Obanu, odkud se dá pokračovat trajektama na spoustu okolních ostrovů, a ta druhá směřuje do Fort Williamu a na opačnou stranu do Edinburghu. Obě stanice odděluje jen párset metrů.

Pod Beinn Odhar

V příšernym lijáku se rozhodujem popojít ještě kousek dál a zakempit. Nakonec nacházíme místo ve vyschlym řečišti na úpatí Beinn Odhar (901m, jen o 13m to není munro). Dnešní den nám rozhodně ukázal, zač je toho ve Skotsku loket.

Čtvrtek 22.7. Tyndrum - Kingshouse (30km)

Po vysoukání se ze spacáků nevěříme vlastním očím. Tam, kde se včera válely těžký dešťový mraky, je dneska azuro. Jen ta šílená zima po ránu, očima posunujem slunce přes vrcholek Beinn Odharu, aby nás trochu ohřálo. Marně, ještě chvíli to trvat bude, takže se zahříváme pohybem a dáváme se zase na cestu.

Beinn Dorain

Pokračujeme údolím sevřeným z jedný strany silnicí A82, z druhý železniční tratí. Výhledu začíná dominovat majestátní kužel Beinn Dorain, munro vysoký 1076m. Kopec je to vážně krásnej, není divu, že na něj místní bard Duncan Ban MacIntyre složil oslavnou báseň "Moladh Beinn Dóbhrain" Originál v gaelštině má svoje kouzlo, tu je:

An t-urram thar gach beinn

Aig Beinn Dòbhrain;

De na chunnaic mi fon ghrèin,

'S i bu bhòidhche leam…

Značení WHW

V pozadí Blackmount

Na úpatí tohohle kopce přecházíme můstek přes řeku Allt Kinglass a obcházíme farmu Auch. Cesta pokračuje podél Beinn Dorainu jako když střelí několik mil, v dáli se vynořuje Blackmount a to hlavně vrcholky Stob Ghabharu a Clach Leathadu. Mnohem blíž pak vidíme vesničku Bridge of Orchy. Ta se skládá z 10 domečků, hotelu, požární stanice a železniční zastávky. A taky, jak název napovídá, most přes řeku Orchy. Sedáme na břehu na lavičky a dáváme si na sluníčku sváču, den je vážně nádhernej.

Bridge of Orchy

Po pauze se vydáváme lesní cestičkou do kopce, skrz smrkový "plantáže". Za chvíli jsme zas na travnatejch svazích, kopec na kterej stoupáme se jmenuje Mam Carraigh. Není moc vysokej, ale není na něm jedinej strom, a tak poskytuje geniální výhledy do okolí, na severu je vidět Blackmount, Loch Tulla, Rannoch Moor, pod našima nohama Inveroran s říčkou Abhainn Shirra.

Výhled z Mam Carraigh

Scházíme dolů do Inveroranu, v podstatě to je jenom hotel a volně přístupný tábořiště na břehu potoka. Dnešní plán počítal s přespáním tady, ale je strašně brzo, a tak se ani moc nemusíme přemlouvat v pokračování dál. Jedinej problém je v tom, že teď musíme překročit Rannoch Moor, ohromný bažinoidní rašeliniště. Je to dalších 16 kilometrů bez možnosti zakempit, přímo skrz ráj pověstnejch midges. Dáváme si teda na posilněnou oběd, já s chutí likviduju výtečnej cheddar, kterej jsem pořídil v Tyndrumu a přikusuju zbytek "tigerloaf" ještě z Milngavie - je to něco jako naše veka, akorát že ve tvaru kulatýho chleba.

Abhainn Shirra

Cesta skrz Rannoch Moor bejvala obávaná, neustále hrozilo, že člověk někde zapadne do rašeliny, všude močál, spousta otravnejch midges. Dneska je na trase WHW zbudovaná zpevněná stezka, takže se jde dobře, ale stačí pár kroků mimo, a člověk zažívá stejný pocity jako dávný průkopníci. Celá tahle oblast je pozůstatkem ohromnýho pevninskýho ledovce z prehistorickejch dob, a je to poznat, stačí se zadívat na ohlazený tvary kopců okolo. Všude se taky povalujou balvany, který sem ledovec při svym pohybu donesl a který tu zůstaly po jeho roztátí.

Rannoch Moor

Ba Bridge

Zhruba uprostřed se dostáváme ke kouzelnýmu místu. Kopce tu vytvářej jakousi podkovu kolem údolí Coireach a Ba (doslova Dobytčí díra), kterym protejká říčka. WHW jí překonává po můstku zvanym Ba Bridge. Krajinka jak z pohádky. Zlý jazykové tvrdí, že se tu dá stanovat, ale mě stačilo popojít 10-20 metrů od cesty, abych udělal fotku, a propadal jsem se celou dobu po kotníky do s...měšně měkký půdy. Tak nevim.

Rannoch Moor

Rannoch Moor

Pokračujem přes sedlo, před náma se rozkládaj White a Black Corries, kopce ohraničující Rannoch Moor ze severu. Po nějakejch dvou kilometrech se na západ otevírá dramatickej pohled do údolí Glencoe. Ne nadarmo je tohle místo považovaný za jedno z nejkrásnějších ve Skotsku, hluboký úzký údolí (většinou kolem 700m, v nejužšim místě pouhejch 350) nad nímž se tyčí strmý svahy hor. Má taky lehce pochmurnej podtext díky "Mort Ghlinne Commhan" neboli masakru v Glencoe. V roce 1692 tady byl vyvražděnej klan MacDonaldů - 38 mužů mečem, kolem 40 žen a dětí poté, co jim byly vypáleny domovy. To všechno proto, že váhali přísahat věrnost novýmu králi. Na všechno shlížel majestát asi nejhezčího kopce v okoli, Buachaille Etive Mór (1022m).

Buachaille Etive Mór

Blížíme se opět k A82, která celej Rannoch Moor míjí z východu. Poslední dva kilometry ke Kingshouse jdeme po asfaltu, po celodenním pochodu je to pro naše nohy utrpení. Kingshouse je údajně nejstarší "Inn" ve Skotsku, postavenej už někdy v 17. století. Stavíme stan na opačnym břehu říčky, a jdeme na pivko. Já zkouším Northern Light Ale z pivovaru Orkney Brewery. Pro zmlsanej českej jazyk poměrně nezvyk, ale pít se to rozhodně dá. Kingshouse je vtipně rozdělenej na dvě části. Od silnice je ta, řekněme, luxusnější, od řeky pak ta pro horolezce, dálkoplaze a podobný magory. My sedíme samozřejmě v tý outdoorový, po stěnách se tu válí starý cepíny, mačky, všude fotky ze zimních výstupů na okolní stěny, stylovka jak prase. Cestou do stanu ještě fotím místní jeleny, který už jsou tak zvyklý na lidi, že neutečou, ani když člověk stojí dva metry od nich.

Jeleni u Kingshouse

Nečum

Pátek 23.7. Kingshouse - Kinlochleven (14km)

Po ránu nás čekají dvě nepříjemnosti. Lenka si včera díky tomu asfaltovýmu úseku pořídila krásnej puchýř na patě, chudák se sotva mohla obout a došlápnout. Taky na nás číhá ohromný mračno midges, takže místo snídaně volíme úprk a něco do sebe házíme až o kus dál, kde vane vítr, a mrchy tolik neotravujou. Dnešní etapa má bejt poměrně krátká, což po včerejšku oceňujem, nohy už nejsou po 120 kilometrech nejčerstvější.

BEM

Glencoe

První část vede paralelně se silnicí A82 směrem ke Glenncoe pass, průsmyku mezi dvěma horskejma hřbetama. Výhledy na Glencoe, Buachaille Etive Mór a jeho souseda Buachaille Etive Beag jsou dokonalý, očima vyhledáváme cestičky nahoru, lezecký místa, turistický výšlapy. Naše trasa ale směřuje na opačnou, severní stranu, k zářezu v hřebeni kopců, nazvanym poněkud děsivě Devil's Staircase. Nomen omen ale v tomhle případě neplatí, výstup je celkem pohodovej, a z širokýho sedla nahoře je vidět další kus highlands, Mamores. Kdesi za nima už začínáme tušit Ben Nevis a cíl naší cesty, Fort William.

Devil's Staircase, pohled zpět

Devil's Staircase, pohled vpřed

Aniž bych chtěl nějak křivdit sestupu z Devil's Staircase do údolí, bylo to pro nás dost utrpení. Sestup je nekonečnej, vine se po úbočí a ne a ne se dostat k vytoužený dolině a městečku Kinlochleven. Bolí nás kolena, Lenka má problém s puchýřem na patě, ale naštěstí je to statečná holka, takže pomalu pokračujem dolů. Po dlouhejch kilometrech konečně Kinlochleven, kde si dopřáváme zaslouženej odpočinek. V Co-opu nakupujem sušenky, croissanty a další mňamky a svačíme na sluníčku. Já s Lenkou bychom nejradši ještě seděli na zadku, ale Petr je akční, a tak vyrážíme dál. Kinlochleven leží na břehu Loch Leven (překvapivě), což vlastně není jezero, ale jakejsi fjord, dá-li se tomu tady tak řikat, zasahující sem až z volnýho moře. Po jeho severní straně vystupujem na úbočí Mamores a zvolna hledáme místo k přespání. Po půl hodince nacházíme ideální místo u potoka, tekoucího do doliny, rozkládáme stan a po večeři zaleháváme s vidinou posledního dne pochodu před námi.

Loch Leven

Pěkně to vyrostlo

V Mamores

Sobota 24.7. Kinlochleven -  Glen Nevis (21km)

Vzhůru tedy vstříc cíli naší cesty, poslední den na WHW je před námi. Cesta vede úbočím Mamores podél potoka Allt Nathrach (Hadí potok). Ačkoliv máme za sebou místa jako Rannoch Moor, je tahle část pochodu asi nejopuštěnější, vyjma cesty po který jdeme nejsou vidět žádný známky lidský činnosti, jen divoký kopce okolo nás s krásnejma gaelskejma názvama, jako Stob Coire na h-Eirghe, Stob Ban nebo Beinn na Caillich.

Stob Ban

Po několika kilometrech se začínáme blížit k Lairig Mhor, neboli Velkýmu průsmyku. Opouštíme údolí Loch Levenu a vstupujeme do postranního, vedoucího víc na sever. Ještě než dorazíme k průsmyku, procházíme okolo starýho domu, ze kterýho zbyly už jen kamenný zdi. Místo se jmenuje Tigh na Sleubhaich. Pomeditujeme o pomíjivosti lidský činnosti, a pokračujem dál.

Lairig Mhor

Tigh na Sleubhaich

Sestupujeme dolů, údolí ještě chvíli pokračuje západním směrem. Překračujem Allt na Lairig Moire (potok Velkýho průsmyku), u kterýho leží ruiny další chajdy. Po chvíli údolí ostře točí na sever, cesta kopíruje mírnej svah Meall a Chaorainn, nejzápadnějšího munra Mamores. Dostáváme se zase zpátky do civilizace, pod náma leží hospodářskej les Lundavra. Těžba dřeva je tu poměrně intenzivní, když jsem plánoval cestu, na fotkách tu byl hlubokej les, teď když to procházíme, tak je to tu dost vykácený. Po levý straně míjíme jezero Lochan Lun-Dá-Bhrá.

Ben Nevis

V tenhle moment je možný se rohodnout, kudy pokračovat. Oficiální trasa odbočuje doprava přes kopce do lesů nad údolím Glen Nevis, jde ale pokračovat i rovně podél řeky Kiachnish zhruba 4 míle (6,5km) přímo do Fort Williamu. My pokračujem po oficiální trase, i kvůli tomu, že chceme vylézt na Ben Nevis. Začíná pršet, a lesní úsek do sedla nad Glen Nevisem je nekonečnej. Cesta se vlní nahoru a dolů, pokaždý, když si myslím, že konečně začínáme klesat pod Ben Nevis, tak pěšina zas začne stoupat vzhůru. Konečně ale dosahujem sedla, před náma leží hluboká dolina Glen Nevisu, nejvyšší hora Spojenýho království, Ben Nevis (1344m) a jeho menší bratříčci - nalevo Meall an t-Suidhe, napravo Carn Dearg.

Glen Nevis

Scházíme po široký lesácký cestě dolů, v údolí pak odbočujem z trasy, a vstupujeme do velikánskýho kempu Glen Nevis. Tohle místo je ve Skotsku hodně populární, kemp je zaplněnej karavanama, stanama typu "3+1 s terasou" a podobnejma obludama. Ubytování nás nejdřív trochu straší cenou, £10 za osobu jsme nečekali, ale naštěstí nám dávaj skupinovou slevu, takže nás to stojí půlku, což je mnohem příjemnější. Horká sprcha je parádní, stejně tak vědomí, že jsme prakticky v cíli. Na zítra plánujem podle počasí výstup na Ben Nevis. Večer si ještě v místní restauraci dopřáváme luxus - teplou večeři, pivko, prostě paráda.

Neděle 25.7. Ben Nevis

Žulovej masiv Ben Nevisu je se svejma 4 409 stopama (1344m) nejvyšší horou celýho Spojenýho království.
Ze západní strany tvoří nejprudší a nejdelší svahy v UK (na necelejch 3 kilometrech převýšení přes 1200 metrů), na severní straně zas padá 600m prakticky kolmo dolů do údolí. Není divu, že je oblíbenej jak mezi turistama, který využívaj starou koňskou stezku na západní stěně, tak mezi horolezcema. Ročně na tuhle horu vyleze kolem 100 tisíc lidí, což jsou dost slušný davy, o čemž se sami přesvědčujem. Nedostatkem společnosti tu člověk vážně netrpí.

Meall an t-Suidhe vlevo

Samotnej výstup ze západu začíná na parkovišti u turistickýho infocentra Achintee, párset metrů od kempu. My si vybíráme zkratku, kousek od kempu stoupá prudší a kratší cesta, která se napojuje na hlavní výstupovku. První část výstupu tvoří kamenná stezka, takový skoro schodiště, tvořící táhlej oblouk ve svahu Meall an t-Suidhe. V sedle mezi tímhle kopcem a Ben Nevisem je malý jezírko, Lochan Meall an t-Suidhe (jak jinak) ve výšce 570 m. Pokud se do teď nad náma válely těžký mraky, tak v tomhle sedle jsme vlezli rovnou do nich, všude mlha, že by se dala mazat na chleba. Ostatně není divu, počasí na Nevisu je pověstný. Ročně tu je průměrně 260 bouřek, 80% času od ledna do července je tu mlha a roční úhrn srážek přes 4 metry.

Lochan Meall an t-Suidhe

Jeduuuu

Ze sedla stoupá cesta cikcak dalších 800 metrů až na vrchol. Ze začátku je to ještě solidní stezka, ale postupně se mění na šotolinu, hromady šutrů, je tu v mlze celkem složitá orientace. Taky na to v jedný chvíli doplácíme. Vzácně kolem sebe nikoho nemáme, a tak jaksi míjíme odbočku cesty a pokračujem přímo do svahu. Po chvíli lezení mezi kamením se ale naštěstí na cestu vracíme. Čím víc se blížíme k vrcholu, tím větší zima tu je, navíc solidně fičí vítr.

Pořád vzhůru

Vrchol Ben Nevisu se vymyká běžnýmu chápání tohohle slova, místo jakýsi špičky ho tvoří kamenný plato o rozloze 40 hektarů. V mlze se tu dost špatně orientuje, pokaždý když si myslíme, že už jsme nahoře, se před náma zvedne další terénní vlna, a my musímě šplhat dál. Obzvlášť zrádnej je severní okraj plošiny, člověk si myslí, že se blíží k dalšímu hupu, a ono je to díra 600 metrů dolů volným pádem. Nakonec v děsný kose dorážíme nahoru. Vrchol je označenej kamennou mohylou, plus jsou tu pozůstatky observatoře (je v ní nouzovej bivak). Banda šílenejch Skotů v kraťasech sedí nahoře, a nechává se za asistence jakýsi slečny stříhat dohola. Blázni. Děláme pár fotek, a mažeme dolů.

Lenka na Ben Nevisu

Petr na Ben Nevisu

Lenka po cestě zahazuje svojí věrnou sukovici, je taková zima, že preferuje ruce v teple, než oporu při sestupu. Rozhodně nezávidíme lidem, který potkáváme cestou dolů. Je fascinující sledovat, jak moc různý typy nahoru lezou. Od klasickejch turistů v pohorkách, přes namakaný běžce v kraťasech a tílku až po dámy v džínovejch minisukních a placatejch teniskách. Holt populární kopec. Jen by mě zajímalo, kolik jich opravdu nahoru dorazí. Ještě využívám dočasnýho zlepšení počasí a fotím záliv a Fort William, který se nám na chvíli ukázaly.

Glen Nevis, Loch Linnhe, Loch Eil

Pod kopcem ještě v infocentru Achintee zkoušíme zjistit spoje do Edinburghu, ovšem neúspěšně. Lenka zamíří zpátky do kempu si odpočinout po výstupu, já s Petrem míříme do Fort Williamu. V centru nacházíme další infocentrum, tentokrát máme úspěch. Bohužel zítra už nic nejede a další spoje jsou dost drahý, ale slečna se snaží nám maximálně pomoct.  Nakonec kupujeme lístky na Citylink bus na úterý odpoledne za krásnejch £6.

Pondělí 26.7. Fort William

Dnešní flákací den si zpestřujeme výletem do Fort Williamu. Tohle město o 10 tisíci obyvatelích samo sebe tituluje jako "Outdoor Capital of the UK", a v podstatě je to asi pravda. Slouží jako výchozí bod pro mnohý lezecký výlety do okolí, končí v něm WHW a začíná další známá dálková trasa, Great Glen Way.

Památník obětem 1. světový války

Fort William samotnej ale moc zajímavej není, je tu sice pár hezkejch zákoutí, ale celkově je to spíš maloměsto, kde většinu tvoří čtvrtě řadovejch domků. Potkáváme pár z Čech, vyprávíme si zážitky, oni byli na ostrovech okolo. Doporučujou nám mrknout se kousek ven z města na Inverlochy Castle, tak se tam vydáváme.

Inverlochy Castle

Po zhruba dvou kilometrech dorážíme na místo. Inverlochy Castle je opevnění postavený kolem roku 1270, údajně na místě Piktskýho sídla, který bylo kdysi dávno zničený Vikingama. Dneska je něj už jen ruina, ale moc pěkná, a hezky umístěná na břehu řeky Lochy. Prolejzáme ho skrz naskrz, dokonce fotím i hradní strašidlo ;-)

Inverlochy Castle

Inverlochy Castle

Hradní strašidlo

Po návratu už pomalu začínáme balit věci a loučíme se s naším velkým dobrodružstvím. Teď už nás čeká jen Edinburgh, a návrat domů.

Úterý 27.7. Fort William - Glasgow - Edinburgh

Ráno balíme věci a vydáváme se do Fort Williamu, oficiálně ukončit WHW. V současnosti existujou dva různý konce týhle trasy, starej, u kterýho se fotíme nejdřív, a pak novej, o kus dál v centru města. Není tak pěknej, a navíc musí člověk projít pěší zónou plnou turistickejch lákadel. Holt old neni vždycky bad. Nakupujem suvenýry a jídlo na cestu, a pak už vyrážíme busem zpátky do Glasgow.

Konec WHW

Za tři hodiny jsme na místě, autobus nás vzal pěkně přes místa, který jsme pár dní předtím procházeli. Je to taková hezká rekapitulace. V Glasgow přestupujem, a po další hodině a půl jsme v Edinburghu. V průvodci jsme si vytipovali pár levnejch hostelů, tak jdeme zkusit, jestli mají někde volno. Máme štěstí, ubytovávaj nás za £10 v hostelu Backpackers na Cockburn street, přímo v centru města. Historický centrum je doslova pár metrů od nás. Využíváme toho, že je hezky, a že máme ještě pár hodin světla, a jdeme se projít po městě.

St. Giles Cathedral

Ramsay Garden

Většina památek je soustředěná kolem takzvaný Royal Mile, ulice vedoucí z kopce od Edinburghskýho hradu dolů k Holyrood Abbey, sídlu krále, nachází-li se ve Skotsku.  Procházíme centrum města, nemá cenu vyjmenovávat jednotlivý zastávky, je toho tu spousta. Začíná se pomalu stmívat, a tak míříme zpátky na hostel, kde nás ještě baví naše čínská spolubydlící. U sebe pytlík třešní, pytlík jahod, a bůhví co ještě, celá šťastná, že se s náma může rozdělit, a ještě šťastnější, že může nahlas mlaskat. Hostely mají prostě svoje kouzlo.

Centrum a Scott Monument

Candlemaker Row

Greyfriars Kirk

Středa 28.7. Edinburgh

Poslední náš celej den ve Skotsku. S krysama na zádech vyrážíme obhlídnout další část Edinburghu, tentokrát víc přírodní. Nejdřív nás nohy nesou na kopec Calton Hill, kde je soustředěnej několik monumentů, v čele s National Monumentem. Tahle pseudoantická stavba napodobující Parthenon měla připomínat památku vojáků kteří zahynuli v napoleonských válkách, bohužel po dostavbě sotva poloviny sloupů jaksi došly finance. Stavba je dodnes nedokončená.

Calton Hill

National Monument

Zezhora je hezkej výhled na město a na druhou stranu na Arthur's Seat, další kopec kam máme namířeno.
Sestupujeme dolů ulicí Regent Street, před náma se setkává monarchie s moderní demokracií - palác Holyrood, sídlo králů a naproti němu supermoderní budova Skotskýho parlamentu. Za nima už se rozkládá Holyrood park a v jeho středu kamenná hrouda, neboli Arthur's Seat. Původem vyhaslá sopka, která "ční" do výšky 251 metrů nad městem. Je z ní perfektní kruhovej výhled na celej Edinburgh, v dáli dokonce vidíme i Ben Lomond, je vidět daleko na moře. Orientaci usnadňuje kovová deska, na který jsou vyrytý všechny význačný věci k vidění.

Holyrood Palace

Skotskej parlament

Edinburgh

Odpoledne trávíme v parku pod Scotts Monument v centru města. Je krásně, aspoň na chvíli, a tak to využíváme a válíme se na anglickym trávníku. Pak nás ještě zvedá hlad, v nedaleký restauraci pojídáme brzkou večeři. Taky objevujem koncentrovaný zlo, HP omáčku. Vypadá to jako, ehm, hovno, a chutná to jako to samý s pořádnou dávkou octa. Místní specialita. Dáváme Edinburghu sbohem a přesouváme se na letiště. Letí nám to až v 7 ráno, ale ubytování už platit nechcem, takže přespíme na letišti. Teda, Lenka a Petr přespí, já vybavenej kafem, křížovkama, tlustou bichlí od Kinga, zakoupenou v místnim bookstore a dvouma flaškama coly, který jsem dostal darem od páru, kterýmu se nevešly do zavazadla, hodlám noc probdít. Což se mi taky daří. Odlítáme do Prahy, a z našeho skotskýho dobrodružství už zůstávaj jen vzpomínky. Ale jaký!