Poloniny 2009

Při vyslovení jména Poloniny si většina lidí představí... nic. Přestože to je národní park, moc lidí o něm neví, a není se čemu divit. Izolovanější krajinu si ve střední Evropě jde jenom těžko představit. Řetěz kopečků a kopců na pomezí Slovenska, Polska a Ukrajiny jsme si vybrali jako ideální cíl další Humi expedice, přelom října a listopadu dával naději na "zajímavý" počasí a sestava spočívala v 8 humácích a jejich kamarádech.

Pohled z hřebene Polonin

Pátek 30.10.

Vstávám v pět ráno a přesouvám se od prarodičů na vlakovou stanici. Místní lokálkou do Bánoviec nad Ondavou, kde přestupuju do rychlíku, z kterýho už na mě mává Verča. Přijela sama nočním expresem přes Bratislavu, statečné to děvče. Cesta do Humenného probíhá svižně, kecáme a za oknem ubíhá východní Slovensko. V Humenném se potkáváme se zbytkem party, dorazili autobusem z Prahy. No, proti gustu... Pokračujem ve využívání hromadný dopravy a přesouváme se značně nacpanym vlakem do Medzilaborců. Město je zajímavý muzeem Andyho Warhola a je na něm znát, že se dostáváme do míst se silnou rusínskou menšinou. Nakupujem lahváče na ranní žízeň a pak nás autobus dopravuje do vesničky Palota, která se skládá z několika baráčků, obchodu s potravinama a jednoho tanku. 

V Palotě

Po zjištění, že v Palotě je zatracená zima, a po zhodnocení zásob usuzuju, že máme málo alkoholu. Lezu tudíž do místního obchůdku a kupuju litr slivovice. Prodavač se vyptává, kam se chystáme, a pak dává k dobru historky o medvědech a taky nám sděluje, že před 14 dny tu nasněžilo spousta sněhu, díky čemuž je nahoře polom. To ještě netušíme, jak zásadní informaci jsme se právě dozvěděli. Ještě se ptám na cestu a pak už vyrážíme po zelené směrem na Lupkowské sedlo. Plán zní nocleh někde kolem Balnice, což je cca 25 kilometrů pochodu.

Honza mašíruje po cestě z Paloty

Až kousek pod Lupkowské sedlo vede klasická lesní cesta, zpevněná štěrkem, jde se dobře a rychle. Ve vzduchu sem tam poletuje sníh, je vidět, že zima se blíží. V rámci zahřátí organismu tudíž místy upíjíme ze slivovice. Přecházíme přes koleje místní železniční tratě, vedoucí skrz Lupkowský tunel do Polska, trať je využívaná jenom sezónně, jestli vůbec.. Chvilku kufrujeme, než si uvědomujem, že jsme někde minuli odbočku na hřeben. Berem to po rozblácený cestě rovnou do kopce, a po párset metrech skrz podrost, přelézajíc popadaný kmeny stromů, stojíme na hranici Slovenska a Polska, po který se táhne červená stezka. Ta bude naší kamarádkou až do konce výletu. 

Podzimní barvičky

Slivka

Po nástupu na hřeben začínáme zjišťovat, že Balnica možná bude dnešní den nedosažitelná. Polom, o kterym nám říkal prodavač v Palotě, je horší než jsme mysleli. Všude se válí popadaný kmeny, větve, neustále něco přelejzáme, podlejzáme, obcházíme. Postup vpřed je pomalej. Občas máme výhled na okolní kopce, když cesta vede po okraji lesa, občas nás zavírá temnej příkrov stromů, Všude jinovatka a namrzlej sníh, vypadá to tu úplně jak z nějakýho hororu. Už chybí jenom vlkodlak, číhající za bukem. Stezka není nijak značená, jedinou vodící pomůckou jsou hraniční kameny, rozesetý po desítkách metrů za sebou. 

Na hřebeni

Verča dokumentuje průlez lesem

Welcome to Transylvania

Překonáváme vrcholy Szczolbu a Koszarky (shodně 763m) a začínáme se poohlížet po místě na spaní. Přece jenom je konec října a dny se krátí. Nakonec nacházíme relativně rovnej plácek kousek od Hlbokého vrchu. Stavíme stany, vaříme večeři a Vítek odhaluje tajemství svýho obrbatohu. Nese si v něm 16 plechovek piva. Ubíráme mu ze zásob a pak usínáme s myšlenkama na medvědy a vlky, potulující se po okolí. 

Jak v katedrále

Sobota 31.10.

Ranní mráz nás vyhání ze stanů poměrně brzo. Vaříme čaj, navlíkáme vrstvy, čepice a rukavice a po včerejším fiasku s plánovanou trasou dumáme nad mapou, kam asi tak dneska dojdeme. Počasí se zlepšuje, sem tam vykoukne i sluníčko, což nám dodává energii a tak se vydáváme na cestu. Opět klasícká neprostupná divočina, místy ozvláštněná výhledama na okolí. Celkem dobrou představu o tom, jak vypadal terén si jde udělat z videa, který Vítek spáchal na videokameře, kterou s sebou tahal.

Video z Polonin

Cestou necestou se vydáváme k první odbočce z hlavního hřebene, kousek za Hlbokým vrchem míří modrá kamsi do Polska. Dost nás pobavila cedule, tvrdící že do Lupkowského sedla je to dvě a půl hodiny. Jo, možná za ideálních podmínek, ale my to šli včera celej den. Červená pokračuje stylem nahoru dolů nahoru dolů ke kopci Vysoký Grúň, kterej se později ukáže druhym nejvyššim na naší trase (904m).

O kousek dál narážíme na symbolickej vojenskej hřbitov, kterej představuje osamocenej kříž s pamětní destičkou. Lehce pomeditujeme o pomíjivosti lidskýho života, a pokračujem dál.

RIP

Les začíná trochu řídnout, pronikají k nám paprsky slunce, a kde se vzaly tu se vzaly, koleje. Je to úzkokolejka, vedoucí na "železniční stanici" Balnica. Vlaky tu jezdí cca jednou za uherskej rok, a tak není divu, že jsme u staniční budovy (taková omlácená horská chalupa) potkali akorát skupinku turistů, která si vyšlápla nahoru z vesnice Osadné dole pod hřebenem. Byli to první lidi, který jsme od startu potkali, a brzo se odporoučeli. Nechali nás napospas místnímu kocourovi a fence československýho vlčáka s jejím štěnětem. Tomu se zalíbila Verča, a city to byly dle jedný z fotek vzájemný. Posvačili jsme, nabrali vodu ze studny (výborná) a pokračovali dál.

Balnica

Balnica

Verča vs. štěně

Cesta se ještě kousek motá kolem Balnice a pak se noří do lesa. No, cesta... Řekněme, že cesta kamsi zmizla, a my se plížením plazením pohybujem vpřed v zatim nejhoršim terénu celý akce. Neustále překračujem terénní vlny, nahoře polámaný stromy, dole náznaky potoků a po kotníky bláta. Kluci si libujou, že jsme konečně v pořádný divočině. Nedá se tomu upřít jistá romantika, to je fakt.

Po hodině postupu stylem přeskoč, přelez, nepodlez se dostáváme ven na normálnější stezku. Vyšlapáváme poslední prudkej kopec dne, a rozbíjíme tábor pod Damoklovým mečem napůl ulomený, dolů visící větve, která kdyby se utrhla, tak nás nejspíš rozplácne jak mouchy. Bohužel je to jediný rovný místo široko daleko, a tak přijímáme riziko, a aby se nám s tím vědomím líp usínalo, vytahujem alkohol. Stává se mi taková kuriózní příhoda - normálně vařim venku ze stanu, nějak jsem si nezvyk tahat vařič dovnitř. Dneska je ale dost zima, tak si řikám, že to vyzkouším. Rozmíchám instantní těstoviny ve vodě, přiklopím, a za chvilku nastává exploze. Vařit z perlivky se nevyplácí... Sejrovou omáčku vytíráme nouzově Vítkovym ručníkem, stejně se tu nikdo nemeje. Po večeři se ve stejnym stanu sleze 5 lidí (stan je pro dva) a popíjíme. Litr slivky padne poměrně rychle, tak berem zavděk ještě becherovkou. Blahořečíme si s Vítkem za skvělej nápad, ve stanu je díky koncentraci lidí jako v sauně.

Za Balnicou

Kýčovitá bučina

Pár vteřin do katastrofy

Neděle 1.11.

Sauna bohužel do rána nevydržela, voda v lahvích nám i ve stanu krásně zamrzla. Sluníčko sice svítí, ale první listopadovej den moc tepla neslibuje. Balíme stany, já využívám kousek repky, která měla původně sloužit jako věšák na pytel s jídlem (protimedvědí opatření) a vyrábim si nouzovej opasek. Dumáme jak dál, je nám už jasný že nedojdem kam jsme chtěli, ale nechce se nám vracet se do Balnice, odkud vede jediná cesta široko daleko dolů do údolí. Rozhodujem se rozhodnout se až později, a pokračujem v cestě.

Jako za odměnu se nám za chvíli otvírá pohled na Poloniny, v raním sluníčku je to absolutní paráda. Vzduch je krásně čistej, na obzoru se leskou štíty Tater, a já si řikám, že už jenom za tenhle pohled to stálo. Lesy pod náma jsou zajímavej mix zelený,. žlutý, oranžový a bůhvíjaký ještě barvy. nad hlavou modro...

No moc jsem toho nevyčetl

Na louce

Tatry na obzoru

Když jsme se dostatečně pokochali, škrábeme se do kopce a za půl hodinky stojíme na vrcholku Černin (929m) u malýho kříže. Přišel čas to rozseknou, Honza vytahuje GPS, ukazuje kamsi dolů do lesa a do propasti a hlásí, že tudy je to do civilizace. No nevím jestli spíš narazíme na lidský obydlí a nebo na nějakej medvědí brloh, případně bezednou jámu. Každopádně se statečně vydáváme vrstvou spadanýho listí tam, kam nám ukázal.

Kupodivu za nějakou dobu narážíme na lesáckou svážnici, takže uznáváme že měl Honza pravdu, a začínáme se těšit na výdobytky moderní doby, jako hospody a splachovací záchody.Po dvou hodinách svižný chůze se před náma začínají vynořovat první domky, dorazili jsme do Osadného. Vítá nás dřevěná socha medvěda a dva znuděný policajti v autě, který po pár dotazech na to, jak se nám nahoře líbílo, odjížděj do nejbližší hospody ohlásit náš příchod, aby mohl pan domácí postavit vodu na čaj. To jsou mi služby! Ohřátou vodu vesele ignorujeme a poroučíme si pivo.

Dolů z Černin

Nedaleko Osadného

Místní architektura

Medvěd

Honza s pivem

Popijeme, pokecáme a je čas se rozloučit. Na autobusový zastávce potkáváme podezřelý individuum s motorovou pilou, ze kterýho se klube místní dřevorubec a vypravěč. Jeho historky o medvědech a turistech jsou dost zábavný, obzvlášť když vypráví, jak jednoho bivakáře probudilo po ránu mokro, a on to mědvěd, kterej ho olizoval. Stát se něco takovýho mně, tak bych si asi pohnojil spacák..

Cesta do Humenného probíha v poklidu, autobus je sice dost nacpanej, ale 4 dny nemytý nohy a jiný .. části těla, nám zajišťujou odstup od místní honorace. V Humenném na náměstí se nás ujímá jakási místní varianta arabskejch nahaněčů (patrně vypadáme dost zmateně a dost při penězích) a vede nás přes půl města do údajně výborný restaurace. No, výborná nebyla, ale najedli jsme se dost dobře. Honza uzemňuje obsluhu dotazem, jestli může zaplatit v drobnejch, načež vysypává na stůl z měšce několik tun netříděnýho kovovýho šrotu (čti eurocenty) a platí svojí útratu. Přesouváme se na autobusový nádraží, a po zjištění že tam je pizzerie jdem utrati poslední eura za další jídlo (obžerství je smrtelnej hřích, ale na nás to nemá v tu chvíli žádnej vliv) a pivo.  Pak už jen domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny...