Jarní Tatry 2010

Po úspěchu na Zugspitze a v Poloninách jsme si s Honzou v práci řekli, že je čas na něco víc HC. Volba padla na Tatry v zimě. Původní plán byl přechod Rysů na Morskie Oko, ale z Polska by se blbě dostávalo domů, takže jsme nakonec vymysleli Téryho chatu a kopce okolo - Baranie Rohy a Malý ľadový štít. Termín - prodlouženej víkend od 27. do 29. března.

Prostredný štít ze Sedielka

Po nahazování udiček vlevo vpravo a sbírání omluvenek se sestava ustaluje na čtyřech statečných - Honza, Petr, Vítek a moje maličkost. Předpovědi jsou všelijaký, v Tatrách sněží, ale teploty se drží kolem nuly, lavinová situace 3 až 4 (pro ty kdo netuší - Stupnice lavinového nebezpečí). Rozhodujem se, že do vybavení přidáme lopaty, sondy a pípáky, a začínáme se modlit ke všem svatejm. V den odjezdu situace neni o moc lepší, vypadá to, že o víkendu bude škaredě. No, v nejhoršim případě si vyjedem na Slovensko na pivo :-D Přeprava na místo probíhá klasicky nočním vlakem do Popradu. Nakupujem zásoby - hlavně pivo do vlaku, a jede se.

Sobota 27.3.

Cesta vlakem probíhá na pohodu, pivo vypito, humihoper zachycen v akci a dokonce jsme schopný bez problémů s koordinací pohybu vystoupit. Přebíháme na električku a vyjíždíme směr Starý Smokovec. Mraky visí celkem nízko, vypadá to, že předpověď se trefila, což nám radost nedělá. První stage je pochod po asfaltu a pak lesem na Hrebienok. Batohy jsou naštěstí úsporný, takže cesta pěkně odsejpá. Rozhodně nebudem takový lamy, aby jsme vyjížděli zubačkou. Cesta ze Smokovce vede bejvalym lesem, zničenym nechvalně známou vichřicí před pár lety. Je to dost smutnej pohled. Na Hrebienku se převlíkám, což dává vzniknout několika uměleckým aktům (dostupné na dotaz selektovaným jedincům). Pokračujem po magistrále na Zámkovku. Díky tomu, že teploty jsou kolem nuly, přes den taje, v noci mrzne, je cesta pokrytá souvislou vrstvou ledu. Ze srandy přemejšlíme o tom, že nasadíme mačky už tady. 

Zničený les cestou na Hrebienok

Vyústění Malé Studené doliny

Hlavně opatrně

Jinak je cesta po magistrále pohodová, je to dálnice pro masy turistů. Na Zámkovce si dáváme polívku a obdivujem ledovej sloup vedle chaty, kterej tam stvořili za účelem lezení. Kupodivu se začíná rozpadat oblačnost, takže si užíváme sluníčko a doufáme, že to vydrží co nejdýl. Na další úsek cesty už nám regulérně šajní, na nebi modro a my se začínáme potit do prudších stoupání. Taky přibejvá sněhu, ale je vidět že letošní zima tu byla mírnější, na exponovanějších svazích už začíná solidně odtávat. Pochodujeme mezi kosodřevinou, všude kolem nás zasněžený vrcholky, kterejm dominuje Ľadový štít (2 627m, třetí nejvyšší v Tatrách) přímo před náma. Cesta přes Velký a Malý hang je celkem nepříjemná, krom toho, že je to poctivej, prudkej kopec, je tu taky spousta rozměklýho sněhu, občas se povede zapadnout až po stehna. Nakonec se ale dohrabáváme až na Téryho chatu (2 015m) a jdem se ubytovat.

Velká Studená dolina

Petr u Zámkovky

Mezi kosodřevinou

Malý Ľadový a Ľadový štít, nad hangy Téryho chata

Stoupání na chatu

Na chatě fasujem noclehárnu, kterou sdílíme s partou klasiků ve věku 50-60 let, celkem pohodový chlapi to jsou, a podle toho co řikaj, tak se toho moc nebojej. Hodlaj vylézt na Ľadový štít cestou přes Ľadovýho koně, no, my možná někdy jindy ;-) Dáváme si pivko a rozhodujem se, že vyzkoušíme lavinovou výbavu. Venku se mezitim zas udělalo hnusně. V dolině Spiškých plies zakopáváme batoh s pípákem, děláme cosi jako rojnici a hledáme, sondujeme, kopeme a vyhrabáváme. No řeknu Vám, nechtěl bych to dělat naživo. Honza má nastudovaný statistiky, do kolika minut pod lavinou má člověk nějvětší šanci, a tvrdí že jsme pomalí. Na to mu nejde odpovědět jinak, než že až bude pod lavinou on, tak ho hledat nebudu, abych ušetřil čas pro ostatní :-D Po návratu na chatu dáváme večeři, pivko a domlouváme se, že zejtra zkusíme Malý Ľadový štít.

Téryho chata 2 015m

Šroubuj!

Píchej!

Neděle 28.3.

Po ránu se vysmíváme meteorologům, venku azuro, mráz a lavinovka klesla na jedničku. Lepší podmínky jsme si nemohli přát, ať se kdo chtěl modlil k čemu chtěl, zjevně to vyšlo. Balíme batohy, nandaváme mačky a jdem na věc. Nejdřiv traverz pod Pfinnovou kopou do doliny pod Sedielkom, po pravý straně máme Širokou vežu (2 462m) a Priečne sedlo (2 352m). Někde pod nohama mrzne Modré pliesko, ale přes vrstvu sněhu ho spíš jenom tušíme. Cestu nám zahrazuje ledová stěna, o 150 metrů vejš na nás čeká Sedielko (2 322m). Cesta nahoru připomíná ledový koryto, ve kterym nějakej obr intenzivně rozkopával sněhovou vrstvu. Je vidět, že laviny tu fakt padaly, a nemám z toho úplně dobrej pocit. Podmínky jsou ale dobrý, takže za pomoci cepínů lezem vzkůru, nejdřív cikcak, ale pak nacházíme takový "schody" po kterejch se dá jít přímo. Ze Sedielka máme famózní výhledy na Zadní Javorovou dolinu, Javorový štít (2 418m) a v pozadí všemu kraluje Gerlach (2 655m).

Malý Ľadový Štít

Sedielko

Stoupání do Sedielka

Vy jste se zase kochal, pane doktore? 

Gerlachovský štít

Po levý straně stoupá hřeben na vrchol Malýho Ľadovýho štítu, nejdřív celkem rozumně, ale pak to klopí čím dál víc. V mírnějších pasážích je sníh hlubší, takže se dá dobře stoupat, ale jakmile je to prudší, tak pod nohama zůstává akorát ufoukaná ledová plotna, do který ani pořádně nejdou zakopnout mačky. Pro mně jako notorickýho sraba nic moc. Zhruba 50 metrů pod vrcholem prochází cesta takovym komínem, je to asi nejprudší místo celýho výstupu. Bez jakýhokoliv jištění mi to přijde jako zbytečný riziko, a tak to otáčim, po chvíli jsem následovanej Vítkem. Honza s Petrem zdolávaj posledních pár metrů a seděj na vrcholu. Celej vršek je už zahalenej v mracích, který se valej z Javorový doliny. Je vidět jenom na pár metrů, tak si to chudáci ani moc neužívaj. Vracíme se do Sedielka, a pokračujem dál dolu. Zpátky to berem traverzem po ůbočí doliny, a těsně pod Pfinnovou kopou. Po cestě procházíme stopou, kterou po sobě nechala pěkná lavina, odtrh tak 20 metrů širokej. Na Téryně dostávám od Honzy přednášku o překonávání osobních limitů, za což ho s radostí posílám do míst, kam slunce nesvítí. Rozhodujem se na zejtra mezi Priečnym sedlem a Širokou vežou a nebo Baraním sedlem a Baraníma rohama. Vyhrává varianta číslo 2. Po obligátní večeři a pivku přichází čas na karty a rum, fikaně maskovanej v termosce na čaj. 

Výstup na Malý Ľadový

V komínu

Malý Ľadový štít 2 602m

Pondělí 29.3.

Počasí nám stále zachovává přízeň, čeká nás další nádhernej den, a výstup na Baranie rohy (2 526m). Přes dolinu Spišských plies jdem směrem k Baraniemu sedlu. Všude stopy po lyžích, Téryna je plná skialpinistů. Výstup na Baranie sedlo (2 393m) je v rámci možností ještě prudší než na Sedielko, ale jde se dobře. Až na vítr, kterej celkem mrazí. Necelejch 400 vejškovejch metrů zdoláváme docela rychle, a otvírá se nám pohled na Belianske Tatry v pozadí a Velkou Zmrzlou dolinu, ukončenou Zeleným plesem a známou chatou Brnčálka  přímo pod náma. Sedlo tvoří sněhová převěj silná 2-3 metry a na stranu Zmrzlý doliny je to slušnej padák. Držíme se radši směrem odkud jsme přišli. 

Pod námi Spišské plesa, nad námi Baranie rohy

Jako z katalogu

Stoupání do Baranieho sedla

Velká Zmrzlá dolina a Belianske Tatry

Výstupovka dál pokračuje přes skalní stěnku, je potřeba vylézt nahoru po sněhu, otočit se o stoosmdesát a udělat pár kroků dolů kolmou skalní stěnou. Je pod ní pěkná díra až do doliny, a Vítek prohlašuje, že na tohle on moc není a nejde do toho. Ani se mu nedivím, rozhoduju se, že mu budu dělat společnost při sestupu. Honza s Petrem, vycvičení překližkou, stěnku překonávaj a pokračujou na vrchol. Dle Petrových slov tam je ještě ošklivý traverz, kde procházeli rozměklým sněhem, ale v pořádku dobývaj Baranie rohy. My s Vítkem mezitím sestupujem kuloárem dolů, kde potkáváme naše spolunocležníky, který se chystaj na to samý. Děláme ještě pár fotek a pak slejzáme až na Térynu. Za chvilku přicházej i kluci, dáváme oběd a nastává čas sestupu do Starýho Smokovce.

Tudy nahoru a pak vzduchem dolu

Baranie rohy 2 526m

Dojezd

Zcela v tradici našich akcí probíhá celej závěr. Už na nádru ve Smokovci dáváme pivko, pak v električce placku ferneta, v Popradu lezem do hospody, kde do nás postupně lezou 3 piva, borovička, Tatranskej čaj a ještě cosi, co upřímně netušim co bylo. 

Ještě jako lidi

Nabíráme zásoby do PETek a naloďujem se do vlaku. Záhy zjišťujem, že jsme podcenili množství piva, protože to dochází velmi velmi rychle. Zpestřujeme si tudíž cestu prozpěvováním (sprosto)národních písní. Zlí jazykové tvrdí, že Vítek s Honzou v Žilině stihli vyběhnout z vlaku, koupit pár plechovek a zase zalézt, ale to už jsem spal jak mimino, takže fámu nemůžu potvrdit ani vyvrátit. Je mi jenom podezřelý, že jsme v našem stavu byli schopný vyměnit si věci na vrácení do půjčovny tak, že ráno nechybělo vůbec nic. Kolem čtvrtý ráno vylejzáme (někdo spíš vypadává, viď Honzo) na Hlaváku a rozcházíme se k domovům s myšlenkama na další ročník.