Mont Blanc a Gran Paradiso 2010

Pokračujíc v tradici každoročních výstupů na nějakýho alpskýho velikána jsme letos zamířili na ten největší - Mont Blanc (4 810m). K tomu jako bonus italský Gran Paradiso (4 061m) na aklimatizaci. Vidina nejvyšší hory Evropy zlákala 11 šílenců, připravenejch na týden opustit pohodlí postelí, zanechat zápecnictví a v mrazu, větru a vesměs nehostinejch podmínkách dobejvat "Kopec".

Mont Blanc z italský strany

Úterý 29.6.

Celej den pořádná honička. Spadla na mě organizace (nejspíš si za to můžu sám, aktivní blbec zůstane aktivním blbcem), takže pobíhám po Praze a zařizuju tu jídlo, tu dálniční známky, onde vypůjčení vybavení. Odpoledne ještě všechno zapakovat, potěš pámbu, je toho pěkná hromada. Tohle jestli vynesu nahoru, tak si můžu gratulovat. Večer mě vyzvedávaj Saša s tátou, jejich bávo začíná klesat pod náporem zavazadel. Valíme na Zličín. Tam se setkáváme se zbytkem skupiny a začíná nákupní šílenství. Po hodině vypadá jistý auto jak kdyby jelo na měsíc do válečný zóny, ale jsme ready k odjezdu. Směr Aosta, ITA.

Pavel se svym "batůžkem"

Středa 30.6.

Cesta do Itále zpestřená trojnásobnou policejní kontrolou - Němci a Švýcaři fér, Italové mistři světa - a blouděním v Basileji a Bernu (Švýcaři demonstrujou finanční převahu tim, že rekonstruujou kompletní městský okruhy v jednu chvíli) končí kolem dvanáctý na parkovišti ve Valsavarenche, údolíčku pod Gran Paradisem. Je tu pěkný vedro, slunce pálí a to jsme ještě dole. No je vidět, že investice do 50+ opalováku nebyla marná. Natírám xicht, přebaluju bágl a jdu si sednout k Pavlovi, kterej zatim ohřál výbornej domácí gulášek. S nacpanym bachorem se kráčí o něco líp, no ne?

Valsavarenche

Po obídku s Pavlem a Tomášem dupem nahoru k chatě Vittorio Emanuele II (2 735m).Cesta se klikatí lesem  za doprovodu sbíječek a kladiv, místní borci opravujou chodník, zakládaj nový schody z kamenů a vůbec vypadaj pracovně naladěný. Za chvilku už jsme mezi šutrama, všude mrtě lidí, je to holt populární hora. Za dvě hodinky jsme nahoře, na terase u chaty už sedí Honza s Kubou, který vyrazili o půl hodiny dřív, a popíjej pivko. Berem si z nich příklad. Beck's v 0,6l flašce celkem maká, to asi ta fyzická námaha a vejška. Chvilku se dohaduju s chatařem, já anglicky, on mixem angličtiny, francouzštiny a italštiny. Ubytovává nás v dřevěný boudě vedle chaty, máme dvě místnosti s palandama, za rohem splachovací záchod, sprcha, prostě luxus. Ještě je celkem brzo, tak se domlouváme s klukama a za chvilku s mačkama a cepínama razíme nahoru. Nácvik brždění ve svahu, obouruční práce s čakanama, případně freestylový sjíždění po zadku. Neni nad to zablbnout si ve sněhu :-) Po návratu dáváme véču a chrupec, ráno se vstává ve 4.

A jsme tam (VE II)

Pivko na Vittorio Emanuele II

Čtvrtek 1.7.

Vstávačka proběhla v pohodě, dokonce jsem byl schopnej do sebe dostat i nějakou sušenku, celkem nezvyk. Něco po pátý vyrážíme ještě s čelovkama nahoru, trousíme se v zhruba dvou skupinkách. Nejdřív nás čeká průchod šutroviskem, nebejt tady kamenný mužíci, tak se tu bude celkem blbě orientovat. Pár serpentínek do prudšího svahu a sedíme na takovym platíčku, kousek od nás začíná první sníh. 

To vzadu neni GP ;-)

Nandaváme mačky, já si jenom přeju, aby jsme už byli na ledovci a navázali se, lano tíží jako čert. O párset metrů dál se mi přání splní, začíná to víc klopit, takže safety first. Před náma vidíme pěknej štrůdl lidí, co vyráželi dřív, cestou nahoru pár z nich předběhnem. Tvoříme dvě lanový družstva, já, Pavel, Tomáš, Honza a Kuba jsme jedno, Ivča, Ivan, Michal a Džarda jsou v druhym. Saša s tátou zůstali na chatě, Sašovo tátovi se rozpadla podrážka na jedný botě, celkem pešek. Je to škoda, přicházej o aklimatizaci, což se později vymstí. Ale nepředbíhat. Na hřebínku pod vrcholovym ledovcem sledujem pěkný divadýlko. Z čela ledovce visícího nad údolim se ulomil pořádnej kusanec a mastí si to dolu svahem. No nechtěl bych bejt pod nim, zvířenej sníh vylítává až k nám o 200 metrů vejš. 

Z toho ledovce vlevo to odpadlo, výška cca 3650m

Ve 3 800 metrech krásný sedlo, slunce už je nad náma, ale naštěstí zatim neni moc horko, sníh je pořád zmrzlej. Dáváme sváču a kocháme se výhledama. Přechod ledovce je naprosto v klidu, trhliny veškerý žádný. Vrchol Gran Paradisa je takový skalnatý schodiště, Tom zakládá provizorní fix (na místě jsou navrtaný 2 borháky) a s Honzou překonávaj posledních pár vzdušnejch metrů. Nic pro mě pánové, užijte si to tam, já jsem spokojenej tady, kde sedim. Výhledy z vrcholu jsou parádní, před náma Blanc, vpravo v oparu trčí Matterhorn. Po dvaceti minutách doráží i druhej tým, přece jenom se ta vejška podepisuje, čtyry kiláky nad mořem už to neni taková havaj. 

Vrchol v dosahu

Vrcholový schodiště

Gran Paradiso 4 061m

Sestupujem dolů stejnou trasou, slunce pálí a ze sněhu se stává rozmoklá břečka, do který se bořim místama až po stehna. Fekál. V půl druhý sedim na terase chaty a užívám si zaslouženej odpočinek. Za chvíli ovšem budem pokračovat dál, až na parkoviště, teda až dorazí zbytek. Trvá to ještě tak hoďku. Vybírám éčka a jdu platit. Chatař je borec, na dvě ávéčka dal slevu všem. Cesta k autům je rychlá, ale únava se projevuje, dole jsem rád že se můžu zbavit batohu. Platíme za kemp a už když začínáme stavět stany, padaj první kapky deště. Za chvilku je z toho celkem slušnej chcanec. Těm, co jsou ještě na cestě teda nezávidim. Vaříme večeři, kuskus s omáčkou z místního shopu a zbytkem guláše, pijem kozla z vlastních zásob a pak už jdem spát.

Pátek 2.7.

Ráno nás vítá slunečnou oblohou, pomalu si začínáme zvykat na místní podnebí - ráno hezky, odpoledne srážky (dešťový či sněhový, podle toho, jak je člověk vysoko). Po večerní debatě se Ivča s Džardou a Ivanem rozhodujou nepokračovat se zbytkem bandy na Mt. Blanc, a balí se na cestu domů. Zranění, únava a vejška udělaly svoje. Zbylejch osm lidí nasedá do aut směr Monte Bianco. Prokličkujem pár serpentin a za chvilku se nám otvírá pohled na masiv Blancu. No řeknu vám, pohled pro bohy. Fotíme o 106. Průjezd tunelem za 35 éček, a jsme v náručí Francie. Po příjezdu do Chamonix jdem do infocentra, někdo zjišťuje jízdní řád tramvaje, někdo půjčovny vybavení, někdo se válí na křesílkách na sluníčku ;-)

Lazy boy

Procházíme centrum Chamonix, je to pěkný městečko, všude outdoorový krámy. Lezem do Intersportu, maj tu půjčovnu a tak Sašův táta za chvíli spokojeně vychází s La Sportiváckejma botama a párem trekovejch holí navíc. Jinak Intersport je to vůbec zajímavej, věci od Arcteryxu, Marmottů atd.. Holt jinej kraj, jinej mrav.Pár obligátních fotek u sochy na náměstí, nákup v místnim supermarketu a jedem do Le Fayet.

Támhle to je on!

To je on! (pro nezkušené, to vlevo)

Na parkovišti před nádražím v Le Fayet nastává globální kramaření - všechno z batohů a aut ven a přebalit. Váhovej minimalismus na entou, ale stejně je ta krysa na zádech po čertech těžká. Mačky, cepín, lano, helma, sedák, jídlo, voda, spacák, stan, you name it, we have it... Soukáme se do tramvaje, která se začíná pomalu plazit nahoru na konečnou Nid d'Aigle (Orlí hnízdo) ve výšce 2 362m. Přvýšení 1700 metrů zdolává zubačka za hodinu a čtvrt, a mezitím nám předkládá výhledy na ledovec Bionassay a Aiguille du Goûter. Když koukám na tu stěnu pod druhým jmenovaným, tak mě pomalu opouští odvaha, vypadá to setsakra prudce.

Defragmentace vybavení

Nid d'Aigle

Vystupujem z tramvaje, citelně se tu ochladilo, ale neni to nic zásadního (dole byl pěkněj pařák). Čeká tu slušnej dav turistů na návrat dolů, za dva dny se budem podobnym davem probojovávat taky. Před sebou máme ještě 700 vejškovejch až na "tetku" (chata Téte Rousse - 3 167m), takže moc nezdržujem a vyrážíme. Cesta je dost proměnlivá, dole suť, pak balvany, sníh, serpentinky ve skalní stěně, zase sníh, takže se moc nenudíme. Lano mě tíží jak blázen, příště se vykašlu na dlouhý a vezmu jenom třicítku, stejně víc není potřeba. Potkáváme partu Čechů, dáváme se do řeči. Jsou to sympatický pánové, budem se s nima srážet až do konce. Taky byli loni na Grossglockneru, to jsou věci. Začínaj se blížit mraky, při zdolávání posledních metrů ve sněhovym plató pod "tetkou" už začíná pršet. V rychlosti stavíme stan, za chvíli už slušně leje. Zalejzáme do spacáků, házíme něco málo do žaludku (stokrát chvála sušenýmu masu domácí výroby páně Habáska) a usínáme. V 9 večer je po bouřce, skalní otužilci (případně jedinci se slabym močákem) vylejzaj se stanů a kochaj se krásnym západem slunce. Děláme pár fotek, domlouváme vstávačku na půl osmou a zas usínáme. 

Cestou na Téte Rousse

Naše stany jsou úplně vzadu

Ledovec Bionassay

Malebnej západ slunce v 3 167m

Sobota 3.7.

Po probuzení nastává ranní rutina, rozpouštíme vodu v ěšácích a cpem se vločkovou kaší. Dneska nás čeká (aspoň pro mě) nejhorší část výstupu - 700 vejškovejch metrů pilířem na Réfuge du Goûter (3 817m) zahájenejch přechodem známýho Grand Couloiru. Časově nic zásadního, ale ten profil... Sašovi se v noci udělalo zle, asi vejška, takže s tátou sestupujou dolů a zbývá 6 statečnejch pro výstup. Děláme skupinový foto a vyrážíme vzhůru. Po párset metrech do sněhovýho svahu se dostáváme k začátku Grand Couloiru. Není tu nějak zásadní fronta, ale pár lidí přece jenom vyčkává. Podmínky jsou ok, stěna je zatim ve stínu a nahoře nic moc provoz, takže moc neotálim a vyrážim horní ze dvou cest traverzem přes kuloár. Postupně přecházíme všichni, sundaváme mačky a začínáme šplháním plazením vpřed (a hlavně nahoru).

Squadra azzura

Grand Couloir

Celej pilíř pod Goûterem představuje šplhání po kamenech, kterej bych ohodnotil jako max dvojkový lezení v nejobtížnějších částech (v horní polovině, hlavně pod chatou je to jištěný ocelovym lanem), jinak je to sice prudký, ale kdo netrpí závratí a sem tam se umí vyšvihnout tak nebude mít problém. Nejhorší z celýho výstupu jsou tak paradoxně další lidi, jak lezoucí zezdola, tak sestupující zezhora. Skála je proložená suťovitejma místama, a tak neni nouze o kamenný sprchy. Doporučuju rukavice, lano je místama pěkně rozsekaný, na což doplatí nejeden prst - trčící ocelový vlákna dokážou projet hezky hluboko. Za nějaký tři, tři a půl hodiny jsme nahoře. S Kubou zjišťujem, jak je to s ubytovánim na chatě (stanování je oficiálně zakázaný), ale chata je dost drahá a úplně plná. Místní holčina nám nabízí spaní v jídelně za plnou cenu, na to odpovídáme, že si to rozmyslíme a pádíme pryč. Za chatou třímetrová sněhová zeď, skrz kterou je prokopaná cestička, vedoucí na hřeben. Tomáš už si tam odkopává plošinku na stan, ale nám se to zdá moc blízko chaty a tak popocházíme o 200 metrů dál po hřebeni, kde už je menší stanový městečko. Světe div se, 90% obyvatelstva jsou Češi. Využíváme krásnou krytou plošinku po předchozích nájemnících a stavíme stan. 

Cestou na Goûter

Cestou na Goûter

Cestou na Goûter

Terasa na Réfuge du Goûter

Obědváme, tentokrát vytahuju pytlík kosmickýho jídla (zalejt vodou, nechat pár minut stát a je hotovo), takže se cpem chilli con carne. Za chvilku přicházej Tomáš s Michalem, prej je od chaty vyhodili s tim, že stanujou na přistávací ploše záchrannýho vrtulníku :-D Připravujem vodu na vrcholovej výstup, vstávat plánujem o půlnoci a odchod ze stanů v jednu. Začíná se zatahovat, tak zalejzáme do stanů, a za chvíli už to slušně fičí. V týhle vejšce už neprší, ale sněží, po hodině je na stanu místama až několik centimetrů silná vrstva sněhu. Po bouřce ještě poleháváme, přece jenom tělo neni zvyklý jít spát ve čtyři odpoledne. Najednou se z vedlejšího stanu ozývá: "Ty vole, čum na toho magora, on táhne kolo!" Prohlašujem cosi o haluškách z vejšky a zalejzáme do spacáků. 

Stavba C2

Vejškovej tábor C2

Po bouřce

Neděle 4.7.

Vstáváme o půlnoci, venku cekem mrzne a mraky nevěstí nic dobrýho. V půlkruhu kolem Blancu samý bouřky, pozorujem blesky a uvažujem o tom, jestli má cenu vyrážet. Ve směru výstupu je jasno, ale nejsme jediný, kdo váhá, celej kemp jako kdyby čekal na prvního blázna, co to zkusí. Zatim vaříme čaj, a děláme ze tří stanů jeden. Nakonec to rozsekáváme. Navazujem se na lano, nasazujem mačky, čelovky a vyrážíme na cestu. Dáváme si pravidelný pauzy na vydejchání, před náma je ještě spousta metrů a neni radno se utavit hned zkraje. Pohled zpátky je fascinující, za náma se táhne dlohej štrůdl světýlek, lidi s čelovkama, který vycházej půl hodiny, hodinu po nás z chaty. Po hřebeni se dostáváme na ledovec pod vrcholkem Dôm du Goûter. Traverzujem kousek pod ním a před námi cesta klesá do sedla a pak zas vzhůru na nouzovej bivak Vallot ve výšce 4 362m. 

Pohled z hřebene na Vallotku (vpravo na skále)

Po výšlapu na Vallotku nepříjemný překvapení, vyšlapaná cesta se naprosto ztratila. Vzhledem k tomu, že jdu první, připadá mi role hledače a prošlapávače stopy. Nasměrovávám se přibližně na hřeben Bosses, po kterym vede cesta, a jdu na věc. Nejdřív pohoda, ale po chvíli přicházim do prudkýho svahu, kde musim pracovat s cepínem a neni mi u toho úplně nejlip. Všude pod nohama se sype prašan, celkem švanda. Naštěstí to netrvá dlouho a jsem nahoře, kde zas objevuju stopu. Začíná pomalu svítat, bouřky se úplně ztratily. Všude kolem nás neskutečný panorámata. Pokračujem po úzkym hřebínku, cesta se vlní, ale s železnou kázní stoupe vejš a vejš. V 6:25 přichází ta slavná chvíle. Vrchol! Neuvěřitelně krásný počasí, euforie z výstupu, výhledy k nezaplacení, všechno se v nás mixuje. Gratulujem si navzájem, děláme vrcholový fotky, užíváme si tenhle moment. 

Vlevo v šeru Aiguille du Midi

Hřeben Bosses

Mont Blanc 4 810m

Za chvilku se ale do nás pouští zima, solidně tu mrzne a fouká. Posledních pár pohledů do okolí a zahajujem sestup. Pár metrů pod vrcholkem potkáváme týpka s kolem na zádech. "Já vám to řikal, že tam byl!" Zvědavý dotazy odhalujou, že má v plánu zezhora sjet, kamarádi mu nesou pneumatiky a on má rám. Pokračujem dál, sestup jde o dost líp, takže jsme za chvilku zas na Vallotce. Svačíme, sundaváme vrstvy (začíná se oteplovat, svítí slunce) a odvazujem se z lana. Před desátou jsme zpátky u stanu. Balíme věci, batohy opět těžknou pod vahou stanů, spacáků a podobnejch zbytečností a dáváme se na další sestup. 

Pán s kolem

Na hřebeni

Na konci je schovaná chata na Goûteru

Hodláme stihnout tramvaj v půl třetí, takže máme před sebou ještě 1600 metrů sestupu, z toho 700 v pilíři, který musíme stihnout za čtyři hodiny. Nasazujem slušný tempo, ale po bouřce je skála namrzlá a sem tam jsou větší ledový placky, takže v rámci bezpečnosti v horní části používáme smyčky a karabiny jako nouzovej feraťák. Všude na skále je spousta lidí, trefili jsme se zrovna do dopravní špičky. Grand Couloir přelidněnej, ale nakonec se dostáváme v pohodě na druhou stranu. Stává se mi nemilá věc, uklouznul jsem na ledovym zmrazku a batoh mě přiklopil hlavou dolu ze svahu. Bilance - do krve odřená ruka a vyhozený koleno. S grimasou ho nahazuju zpátky a zaklínám se, že příště už si vezmu ortézu. Sestup se zpomaluje, belhám se a navic se projevuje na všech únava. Nakonec ale tramvaj stíháme, probojujem se davem a lezem dovnitř. Je tam natřískáno, navíc na druhý mezistanici zastavujem, 15 minut se nic neděje a pak nás průvodčí vyhání do druhý soupravy, která právě přijela zezdola. Až dolů stojíme, vedle nás uřvaný Italové, srandy kopec. Na konečný v Le Fayet se sesypem na trávník, už na nás čekaj odpočatej Saša se svym tátou.

Únava

Únava 2

 Házíme věci do aut, kluci v autě s Tomášem chtěj někde po cestě zpátky zakempit a dojet další den, my máme odpočatýho řidiče, takže se rozhodujem jet rovnou domů. Ještě si dáváme první pořádný jídlo po tejdnu strádání v místní restauraci, slibujem si, že příště pojedem maximálně na Mácháč, a pak už domů!